Po svém velkolepém návratu na tuzemské scéně už znovu plně etablovaná legendární kapela Lucie vydala před pár dny s velkým mediálním haló a pečlivou, víc než půlroční marketingovou přípravou zbrusu nové album "EvoLucie". A nejen na jeho podporu opět uspořádala kratší turné po největších tuzemských městech. Je evidentní, že žádná jiná česká formace před ní ani po ní už asi nikdy nenabude statusu, aby de facto opakovaně dva až tři dny po sobě vyprodala největší místní hokejové haly.

Konkrétně v Brně ani druhý koncert nevypadal z hlediska návštěvnosti jako pouhý přídavek, a tak natěšenému publiku asi ani nevadilo, že nebyla žádná předkapela. Hlavní hvězda večera spustila hned s úderem osmé hodiny. A možná trošku nečekaně si vystřílela možná ty nejsilnější náboje už v úvodní, rozehřívací části setu. Zatímco David Koller kultovními hity "Šrouby do hlavy", "Sen" a "Chci zas v tobě spát" své sólové koncerty zakončuje, tady je hudebníci zahráli už na startu programu.

Bylo to ale tak trošku signifikantní pro dojem z celého večera. Zatímco po stránce výpravy skupina dodala ohromující vizuálně-pyrotechnickou show a záležet si dali i zvukaři, jednu zásadní věc výkon muzikantů zcela postrádal - duši. I již zmíněný setlist působil dojmem, jako by to chtěli mít pánové co nejdřív za sebou a rozhádané osobnosti se zase mohly vydat svou cestou.

Minimálně koncertně tomu nepomohla ani čerstvá (a na některé texty až překvapivě povedená) deska. Nejde totiž o nově napsané písně, které by ve čtveřici při komponování znovu zažehly oheň a společnou chemii, kterou by následně přetavila ve skutečně živé živé vystoupení. Jde převážně o starší šuplíkové kousky, a tak se zdá, že Lucie jako fungující kapela a živý organizmus definitivně umřela na přelomu tisíciletí.

Z "EvoLucie" zaznělo hned pět kousků a především výborná "Nejlepší, kterou znám" z hlediska kvality naprosto rovnocenně zapadla mezi legendární kusy. A jestli se formace znovu nerozpadne, jistě se tento song stane součástí budoucích koncertních setlistů.

Z maximálně profesionální, ale vesměs chladné show vyčnívala jen Kodymova hra s publikem na začátku "Panice", lidová vsuvka v "Americe" a všechny nové kousky, dodávající čerstvou krev mezi letité klasiky. Koncert to rozhodně nebyl špatný, po formální stránce mu nejde nic vytknout, ale snad až na věčně se usmívajícího Michala Dvořáka to ze strany hudebníků byla pouhá rutina.

Zatímco v roce 2014 bylo ze show cítit jisté vzrušení ze znovushledání na koncertním pódiu a o dva roky později v rámci výročí koncert okořenil Michal Penk a několik dlouho nebo nikdy nehraných kousků, letos vystoupení nedodaly větší život bohužel ani nové skladby. Chemie, živelnost a duše už tam prostě nejsou.