Jak Jolanda Honza předpověděl, tak se stalo - plnohodnotný debut Sigrid do jejího červnového, pražského předskoku Maroon 5 skutečně vyšel. Stalo se to hned začátkem března a všichni, kdo měli obavy, že by na "Sucker Punch" dostali něco výrazně jiného, než čekali, mohou být v klidu. Tahle norská holka pořád dělá dobrý pop.

V podstatě je to asi to nejlepší guilty pleasure, které momentálně v popmusic najdete. Anketu BBC Sound Of... už roky berete s velkým (až britským) nadhledem, a tak jako mlsný sup nad Grand Canyonem čekáte na to osudové zaškobrtnutí. Až se nakonec přistihnete, že si tu zatracenou písničku zpíváte tak často, jako letos ještě žádnou jinou.

Sigrid má (a dokazuje to vlastně od prvního singlu) neuvěřitelný talent na to napsat melodii, která vám instantně vleze do hlavy a zároveň vás tím nenase*e. Pročež jí nakonec odpustíte i tu její lacinou variaci na "Viva La Vida" a to její "Sometimes it's like nothin' is going my way / Even though I know I'm getting up on that stage / But now that I'm here, I got reason to believe / Just the sight of you is getting the best out of me" si pějete s ní.

Není to přitom vůbec celou dobu jen takové nevinné zpívání o ničem (nebo o lásce), jaké ve své nejfantastičtější podobě roky předvádí Carly Rae Jepsen. Ona a slečna Raabe vlastně mají dost společného - obě reprezentují (nebo marketingové týmy obou rozhodly, že budou reprezentovat) takové ty holky od vedle. Ale zatímco Carly je tou typičtější (normálnější? Tradičně-rodinnější?) kopretinkou, Sigrid je ten sígr, který radši poleze v basic tričku a džínách s klukama na smeťák, než aby v pokojíku strkal kocoura do domečku pro panenky.

A právě to jí dává možnost vystoupit ze zóny komfortně naivního dívčího světa a v písni "Basic" se zeptat: "Can I be basic with you?" nebo v "Business Dinners", songu, který by vlastně klidně mohla nahrát Jeppo, zaútočit: "You just want me to be / Pictures, numbers, figures, yeah / Deeper, smarter / And I'll just try to be me."

A když po vší té divokosti ("Sucker Punch", "Strangers"), ozvucích zminula ("Level Up") a hypnotických potemnělých electropopových rytmech ("Never Mine") přijde závěrečná balada "Dynamite", ve které odhalí další, dosud netušené hlasové polohy (taky chvílemi slyšíte Adele?), je jasno: Sigrid umí a "Sucker Punch" není žádná podpásovka. Je to sebevědomá, pestrá a povedená popová nahrávka.