Po dvojici alb "The Resistance" a "The 2nd Law" začali posluchači a kritici kapele vyčítat až přílišný příklon k popu a až okaté vykrádání Queen. Muse se tedy rozhodli pro natočení desky opět s kytarovým zvukem. Tou byla "Drones". Album bylo skutečně syrové, ale s tím návratem ke kořenům to chtělo jistou dávku opatrnosti. Kvality "Absolution" se příliš nedotklo. Nezbývalo tedy čekat, s čím kapela přijde na dalším počinu. Ten dostal název "Simulation Theory" a vyšel v první půlce listopadu.

Muse se tentokráte vydali jinou cestou než na předchozím CD. Ať už jejich hudební směřování bylo jakékoli, vždy patřili k hračičkům, kteří vítali každou elektronickou vychytávku, a to jak v nástrojové a zvukové, tak ve vizuální podobě. A toho se na novince drží měrou nebývalou. Zde své písně totiž zahalili do moderního, avšak osmdesátkového, téměř neprostupného, syntezátorového hávu. Protimluv? Dost možná, ale svým způsobem je onen chladný synťákový zvuk stále moderní a navíc na nahrávce je místy i dost sexy. Má razanci mořské vlny, která obaluje základové pilíře skladeb a řítí se na posluchače silou tsunami, aby kolem něj vytvořila dojem známý z filmů "Návrat do budoucnosti" či "Ready Player One". To jest do prostředí známého a viděného, přesto svým způsobem stále originálního.

Rockový drive odletěl kamsi s Drony. Bicí, basa a místy i kytara odcházejí do zvláštního disentu. Nikoliv však daleko. Vše pečlivě sledují zpovzdálí, a když principál Bellamy mávne, jako kdys režisér "Trháku", sborově zahřmí, tak jak jsou znalci kapely zvyklí. Prim však hraje, krom zmíněné hradby syntetiky, naléhavý zpěv, který je někdy až na hraně přeslazenosti. Mnohdy se zdá, že je toho falzetu až přespříliš.

Novinka potěší spíše příznivce zmíněných alb "The 2nd Law" či "The Resistance". Hned na začátku najdeme trojici kompozic, která může směle vyrazit do hitparád. Naléhavá "Algorithm", dále "The Dark Side" a hned po ní neuvěřitelně chytlavá "Pressure", která se zachytne drápkem v posluchačově uchu, zamoří celý sluchovod a pak je problém dostat ji z hlavy. Ne že by další tracky neměly hitový potenciál, ale spíše se ho jen dotýkají, nebo dokonce bohužel jen opisují již známé Algoritmy. Mnohdy samy od sebe. Jindy zas od jiných interpretů a paradoxně to tentokráte nejsou Queen. Inspirace je v několika případech nepřeslechnutá. Jestliže si někde bez ostychu vypůjčí nápěv vystřižený jak od jedné z popových div, tak v písni "Something Human" jdou ještě dál. Je v ní cítit nejen vliv U2, ale melodickou linkou nápěvu připomene samotné The Police v písni "Every Breath You Take". Vrchol neoriginality však přichází s "Dig Down", která vysloveně karikuje "Freedom" od George Michaela.

Je to celé však špatně? Těžko posoudit. Na tomto místě se nabízí přímé srovnání právě s filmem "Ready Player One". Zde svoji nezanedbatelnou roli hrají známé scény z jiných filmů a útočí na první signální samotného diváka, v našem případě posluchače. Ten tak ve známém vizuálním/sluchovém kabátku poznává právě to povědomé, které se v přímé realitě liší od oné notorické scény. Byť jen o malé nuance, ale liší. Vždy je tam možné nalézti cosi originálního. Nový prvek. A pokud je posluchač ochotný se přesunout v čase, pozná své Muse v jiném období, ve kterém vlastně ještě neexistovali. Není právě tohle to správné sci-fi, které chtěla kapela svým dílem vyjádřit?

A nyní opačný pohled. Jednotlivé skladby se jeví jako hutná, tekutá chemická sloučenina. Ta, když je nalita na filtrační papír a když se v průběhu poslechu odděluje onen syntetický odpad, do kádinky/posluchače proteče hudebně očištěný nápad. Čistá esence samotných Muse. A ten, kdo má rád první alba, si tak může též přijít na své. Vše je mnohem evidentnější při poslechu Super Deluxe verze, kde jsou písně v jiných aranžích a mnohdy vyznějí lépe než na originální nahrávce. "The Dark Side" bez syntezátorových stěn dostala zcela jiný výraz. Trochu to tak připomíná zvláštně přeprodukované album Beatles "Let It Be". Posluchač cítí silné skladby, ale jejich plnou sílu, obnaženou od cukrkandlu, vychutná až s verzí "Naked".

Jak se v tomto případě stavět k "Simulation Theory"? Progrese? Degrese? Posluchači sami rozhodnou. Není třeba připomínat experimenty, které kdysi se svými fanoušky udělali Queen či U2 v podobě alb "Hot Space", respektive "POP". Jedno je však jisté: naživo budou skladby znít skvěle, o tom není pochyb. Resumé? Přeprodukované? Jistě. Nabubřelé? Samozřejmě. Pompézní? Bezpochyby. Vykrádají sebe a ostatní? Každopádně, ale to jsou prostě Muse. Jiní nebyli a asi už nebudou. Čekali jste něco jiného?

Hodnoceni? Velmi složité. Hezky se to poslouchá a ožívá s každým dalším poslechem. Vnitřní konstrukce skladeb je opravdu silná a soudržná. Hity a vlastní kapelu, i přes studené klávesy, lze snadno identifikovat. Jde o velmi rafinované dílko. Každý si v tom najde své. Lze však pochopit i ty, kteří toto album odepíšou po jednom poslechu. Je to experiment, nebo cesta? To u Muse není nikdy jisté. Pro vyznavače původní progresivní alternativy 4/10, pro ostatní velmi slušných 7/10.