Dvanáctý listopad letošního roku se do kronik zapíše z vícero důvodů. Zemřel Stan Lee. Byla zveřejněna reportáž o údajném únosu syna Andreje Babiše na Krym. Ve Foru Karlín vystoupil Scooter. A také je to přesně pětačtyřicet let, co Queen vyjeli na své první turné. A asi budete souhlasit s tím, že všechny tyto události jsou ve finále důležitější, než že se do Prahy vrátili Jungle. A to i přesto, že to byl docela povedený koncert.

Jungle totiž mají tu jedinečnou výhodu - podařilo se jim najít vlastní zvuk. Sedmičlenná skupina zpívající falzety do hudby, která staví na funku a moderním soulu samozřejmě nevznikla ve vzduchoprázdnu. Podobnosti můžete najít s Bee Gees, Earth, Wind & Fire, Princem nebo třeba Scissor Sisters. Asi se ale shodneme, že mezi současnými, mladými kapelami je lze považovat za ojedinělé.

To je samozřejmě obrovská přidaná hodnota a není divu, že jejich debut sbíral vavříny, kde se dalo. Hity jako "Platoon", "The Heat", "Time" a hlavně "Busy Earnin'" se prosadily jak v sitcomech "Superstore" a "Brooklyn Nine-Nine", tak i ve videohrách, kdy zněly z "Fify 15", "Forzy Horizon 2" nebo adventury "Tales From The Borderlands". V Lucerna Music Baru a později i na Szigetu v Budapešti to fungovalo. Na pódiu statická kapela, které za zády jen problikávájí žlutá světla, která se tu a tam prostřídají i za červenou nebo modrou, zatímco diváci nepřestávají tančit, to byl scénář, který u první desky a kratších setů splňoval, co bylo třeba.

A funguje to stále, to je třeba zdůraznit. Však se také v zaplněném klubu Roxy nedalo hnout, jak bylo plno. Jen je problém v tom, že druhá deska formaci nikam neposunula, naopak jen staví na osvědčeném zvuku z minula. A to vadí, protože novinky jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Možná jste se dokonce v Roxy i přistihli, že několik písniček v řadě tancujete ve stejném rytmu. A je to evidentně záměr, protože jak členové potvrdili v rozhovoru pro Rádio Wave, jejich cílem je dávat fanouškům to, co si přejí. A nemají zájem na tom skladby ve svém setu nějak výrazněji odlišovat od studiových verzí a i ke tvorbě přistupují poměrně konzervativně. A jelikož jim už příznivci s výjimkou Belgie a Nizozemí dali svou peněženkou najevo, že je nebaví konzumovat i napodruhé takřka totéž, může se jim taková strategie do budoucna vymstít.

Minimální komunikace vůči publiku a až na střídmý design scény také nezábavná podívaná pro oko určitě nevadí, že si ale uši užily snad jen ten závěrečný výpad v "Drops", výrazné riffy v "Crumbler" a i díky bílorůžovému osvětlení zvýrazněnou skladbu "Cherry", to už je horší. Nikdo sice netvrdí, že by to byla hrůza, to v žádném případě, přesto ale tohle roztancování do repetitivní setrvačnosti nebylo bez hudebních nápadů tak bohaté a barevné, jak teoreticky být mohlo. Snad proto bude chystaná třetí studiovka a s ní spojené turné i trochu variabilnější a nápaditější. Málokdo totiž vydrží poslouchat jednu a tu samou písničku pořád dokola.