Nirvana, Mudhoney, Alice In Chain nebo Pearl Jam - to všechno jsou jména, která od poloviny 80. let začal vydávat washingtonský Seattle a která spojuje škatulka grunge. Skupina s lehce provokativním názvem 7 Year Bitch (odkaz ke snímku s Marilyn Monroe "The Seven Year Itch", v české distribuci známého jako "Slaměný vdovec") se ve stínu těchto gigantů tak trochu krčí . Nezaslouženě.

Snad za to mohla skutečnost, že se její členové nenarodili s tím správným pohlavím pro splnění podmínek úspěšné rockové kapely, a posluchači k ní tak měli automaticky předsudky. Přece jenom se vracíme o více než dvě dekády zpět. Prostředí pro ženské hudebnice tehdy nebylo zrovna přátelské, a ony se tak do toho musely opřít dvakrát tak silněji, aby dokázaly v mužské konkurenci uspět. Svou roli určitě sehrál i fakt, že se kapela nijak nepokoušela zalíbit masám a její repertoár plný násilí, nenávisti a kontroverzních témat nebyl snadno stravitelným materiálem ani pro hitparády ani pro konzumní posluchače. Místo v punk/grungeové síni slávy přitom rockerkám 7 Year Bitch patří plným právem.

Proniknout do jejich tvorby je nesnadnější s druhou řadovkou "¡Viva Zapata!". Právě zde najdete nejpopulárnější hitovku formace "The Scratch" a grungeovou hymnu "Hip Like A Junk". A taky spoustu dalších pěkných punkrockových písniček s nostalgickým puncem devadesátek. Vykašlete se ale na zkratky a bezbariérové přístupy. Je to právě těžkotonážní debut "Sick 'Em", který vás nejlépe seznámí se syrovým jádrem uskupení. Mašina rozjetá rychlostí 24,900 mil v hodině se zastaví přesně v čase 33:23, kdy dozní poslední tóny závěrečné skladby (abychom si rozuměli). Jediný oddech poskytují zhruba tři sekundy ticha oddělujícího jednotlivé stopy. A až tahle jízda rozhněvaných mladých žen skončí a v místnosti či ve vašich sluchátkách se znovu rozhostí posvátný klid, nejlepší na tom stejně je, že můžete zase zmáčknout PLAY a všechno to sjet znovu.

Zdá se, jako by se muzikantky chtěly na prvotině prostřednictvím své hudby pomstít celému světu. Po vzoru svých oblíbených punkových kapel do nástrojů zběsile řežou a pod vlivem avantgardních metalistů Neurosis své songy halí do závoje ponurosti. Vrcholem vařícího kotle hněvu je uječená Selene Vigil, která nahrávání jednotlivých songů musela nejspíš prokládat konzumací whisky a pakly cigaret. V jejích textech není žádného prostoru na poetické linie a něžná vyznání. Aniž byste dokonale rozuměli zpívaným slovům (vtipné je, že s tímhle mají problém dokonce i rodilí Američané), jedno pochopíte hned od prvních tónů - vůdčí žena téhle formace je fakt hodně nas*aná.

K nepříčenosti ji vytáčí její kluk ("Tired Of Nothing"), opilý idiot z baru, který ji chce zatáhnout do postele ("You Smell Lonely"), nebo tehdejší prezident USA George Bush starší ("No Fucking War"). Ani špetky slitování poté nemá se sexuálními násilníky. "Dejte mi zbraň, ať je můžu odprásknout," nepáře se s tím Vigil. Protože, jak vás už může poučit titulek zmiňovaného songu, mrtví muži neznásilňují. #MeToo hadr. Ve spojitosti se znásilněním a vraždou Mii Zapaty, frontwoman ze spřátelených The Gits, k nimž došlo o pár měsíců později, z jejích prorockých slov mrazí. Nebyla to ostatně jediná tragická událost, která čtveřici žen potkala. Ještě před vydáním "Sick 'Em" se musely poprat s úmrtím kytaristky Stefanie Sargent, která nešikovně smíchala alkohol s dávkou heroinu...

Z hlediska zvukového se samozřejmě nejedná o nijak vypiplané dílo. Poplatná místu a času svého stvoření je to nahrávka s ušpiněnou produkcí a neukočírovanými nástroji, která nijak nepopírá svůj undergroundový původ. Víc estetiky a čitelnosti najdete na již zmiňovaném studiovém nástupci. Kdyby si ale "Sick 'Em" vzal do parády důslednější producent, ztratila by už své kouzlo.

Neurvalost, přímočarost jejího sdělení, emoce vyrvané až ze srdce - to jsou vlastnosti, které z ní činí desku, kterou nelze ignorovat. Vzhledem k její hlasitosti a síle sdělení to ostatně ani není technicky možné. Vztek je pro hudebnice hnací motor, agrese je zase způsob, jak se vypořádat s vnitřními démony. Všechno vlastně v protikladu k jejich jinak přátelským a veselým povahám. A jestliže "ticho je porážka", jak se zpívá v již zmiňované "No Fucking War", tak potom 7 Year Bitch na "Sick 'Em" vítězí na plné čáře.