Levellers připomněli svou třicetiletou kariéru. Se všemi hity, leč lehce bez nadšení

Přece jen, kapela byla na vrcholu spíše v devadesátkách než v letech počínajícího milénia, tomuto faktu odpovídalo i složení publika. Koncert pro starší a pokročilé, hodilo by se napsat. Publikum tak tvořili spokojené páry čtyřicátníků, ale i důstojní pánové se šedivými vlasy a taky pár takových, kteří si přišli zavzpomínat na mladá pankáčská léta, kdy byla revolta a svoboda za každou cenu nutnou součástí života.

Nejinak to vlastně vypadalo i na pódiu v Lucerna Music Baru. Pánové z The Levellers zestárli, ale stále jsou to oni, včetně trademarkového, věčně rozesmátého basáka s rudými dredy Jeremyho Cunninghama, hráče na didgeridoo Stephena Boakse (tentokrát v podobě fluoreskujícími barvami zmalovaného divokého skřítka) či hubeného vysokého houslisty Jona Sevinka. Nedorazil kytarista Simon Friend, nedošlo tak ani na hitovou "Elation", hudebně jej zdatně zastoupil Dan Donnelly, který do kapely poměrně hladce zapadl.

V zadní linii taky vše na svém místě, kdo chybí? Zpěvák a kytarista Mark Chadwick, nejviditelnější postava souboru, ale zároveň také ten, který se v úterý večer snad nejméně bavil. Což o to, jeho hudebnímu či pěveckému výkonu se dalo jen málo vytknout, zpíval bez zaváhání, ale trochu na jistotu, s jen malým zápalem pro věc. Pohledy spíše než do diváků upíral do prázdna, šetřil (na rozdíl od ostatních) úsměvy, komunikaci omezil na nutné minimum. Trochu se rozjel až těsně před koncem s přídavkem.

Přesto solidně zaplněný Lucerna Music Bar dostal v podstatě vše, co si žádal. Největší prostor logicky patřil silným nahrávkám z alb "A Weapon Called The World" a "Levelling The Land", své místo v setlistu dostaly písně ze všech alb skupiny kromě "Hello Pig". Nic podstatného tedy nechybělo. Celkově to tedy byl příjemně nostalgický večer, který podrželo hlavně nadšené publikum. Vady na kráse tu ale byly. A to je trochu škoda. Bylo to dobré. Ale mohlo to být taky o dost lepší.