Kladenská kapela Zrní vloni zabodovala se svým albem "Jiskřící", které natočila v Madridu a do kterého zakomponovala více elektroniky. Vyprodala Forum Karlín a zaujala Černou hodinkou a půl. Nyní přichází s EP "Spící" s písněmi, co se nevešly na "Jiskřící". A tak jsme si popovídali s frontmanem Janem Ungerem..
Honzo, vidíme se přesně rok po vašem velkém koncertě ve Foru Karlín. Jak na něj vzpomínáš s odstupem času?
Vzpomínám na něj v dobrým. V očích mám moment, jak celým Fórem lítaj' vlaštovky. To vymyslel náš basák a já jsem nejdřív nevěřil, že se to může zrealizovat. V ten moment to bylo fakt působivý. Vrchol večera, kdy jsem si naplno uvědomil, že tam je hrozně moc lidí, že atmosféra je strašně hezká a rodinná, dojemná. Že se to fakt povedlo.
Vlaštovek bylo 613. Má toto číslo něco symbolizovat?
Ne, to byla náhoda. Je vtipný, jak lidi hledaj' význam. Nic to nesymbolizuje.
© Tomáš Bláha A jak dlouho jste je skládali?
Já je třeba neskládal, protože to neumím a vůbec jsem na to neměl v tý době čas. Skládal je kytarista a basák, ti to dali ještě svým známým paním učitelkám ze školky, který to skládaly s dětma.
Koho napadlo zavolat do Agentury Dobrý den, která má na starosti tyto rekordy?
Náš kytarista Jukla míval přítelkyni v Pelhřimově a účastnil se tam soutěží v běhu s kozou na věž. Vyhrál to a udělal tam rekord. Díky tomu měl na ně kontakt. Ještě jak jsme zkoušeli, asi 10 let zpátky, u basáka ve sklepě, tak se Jukla vrátil z Pelhřimova ověnčenej ovocnýma mlíčkama, který tam vyhrál. Pamatuju, jak jsme je pili brčkama o pauzách.
Zrní
Kapela Zrní je ikonou hudebního novátorství a hledačství na české alternativní scéně. Její tvorba je charakteristická stylovou otevřeností a instrumentální zralostí, mísí se zde současná elektronika, písničkářská poetika a soudobé melodie. Na konci března 2017 vydali muzikanti v pořadí již páté studiové album s názvem "Jiskřící". Natáčení probíhalo ve Španělsku pod producentským dohledem Ondřeje Ježka a elektronického experimentátora Jonatána Pastirčáka aka Pjoniho. Novou desku skupina pokřtila v rámci svého doposud největšího samostatného koncertu 11. října 2017 ve vyprodaném Foru Karlín. Bez kalkulu, kompromisů a velkého labelu za zády sklízejí desky Zrní ceny a nominace. Kromě vyprodaných klubů a hraní na velkých festivalech na hlavních pódiích v hlavních časech jsou například pánové držiteli ceny Anděl 2012 za Objev roku.
Lidi vás mají zafixované jako alternativní kapelu. Není obvyklé, aby skupina vašeho ražení vyprodala Forum Karlín. Vnímáš tento koncert jako metu, zlom ve vaší hudební kariéře?
Velký zážitek, ale není to nic, co bych vnímal jako kariérní zlom. Jsem rád, že se to povedlo, protože to byl risk do toho jít, bylo to drahý a bylo riziko, že do toho zahučíme. Věřili jsme tomu, povedlo se to a my si splnili sen. Je to jenom důkaz toho, že se člověk nesmí bát a že se to riziko vyplatí. Pro mě je ten koncert zpětně silnej ještě z jinýho pohledu. V zimě od nás odešel manažer Tomáš, kterej s náma byl od "Hrdiny". Po vzájemný dohodě, kdy jsme si řekli, že už jsme si dali všechno, co jsme si mohli dát, po Foru odešel. Udělal s náma velkej kus práce a Forum byl vrchol. Takže to beru i jako završení společný cesty s Tomášem. A teď je další etapa.
Nyní jste spokojení s Michalem (Janíkem, bubeníkem brněnské kapely Ghost of You a současným manažerem kapely Zrní - pozn. red.)?
Super. Pro mě je strašně příjemný, že si rozumíme i po vizuální stránce. Tomáš byl oproti Michalovi o generaci starší, byl to super týpek, ale vkusově je mi blíž Michal, kterej má i mladší přístup k tomu, kam a jak chce s kapelou jít. S Tomášem jsme se snažili proniknout do povědomí lidí, do světa popových kapel a dostat se co nejdál. Tomáš šel tvrdě do toho, abychom oslovili větší publikum. Hodně se toho povedlo a i díky tomu si teď můžeme dovolit jít si víc po svým. Není pro nás podstatný dostat se někam nejdál, nejvejš. Podstatný je, aby to fungovalo. Aby nás to naplňovalo a přitom uživilo. Víc si děláme, co chceme. A Michal i celej managemnet to vidí stejně. Filozoficky, když budeš pracovat na tom, co máš potřebu dělat, tak se ta cesta najde. Najde se způsob, jak to bude fungovat.
© Tomáš Bláha Skáčete z extrému do extrému. Bylo velké vyprodané Forum, poté intimní Černá hodinka a půl v netradičních komorních prostředích, měli jste venkovní koncert na neznámém místě, který jste streamovali, hráli jste ve vile Tugendhat. Kde berete impulsy k vymýšlení konceptů, kde si zahrajete?
Souvisí to s tím naším současným směřováním. Řekli jsme si, že je důležitější pojmout kapelu umělecky, jako celej projekt, než tak, jak jsme to měli zažitý. Že se jenom objížděj' kluby, fesťáky, absolvuje se takový to klasický roční kapelní kolečko. Chceme sebe i lidi překvapovat. Vymejšlet nový projekty.
Navíc mi v jednu chvíli došlo, jak nesmírně důležitý je pro vyznění koncertu prostředí, kde se odehrává. Uvědomil jsem si, že chci lidi zvát na místa, který jsou zajímavý, netradiční, a tím bude specifickej i koncert. Site specific. Chci, aby na ten večer měli všichni, včetně nás, vzpomínky jako na celek. Což byla třeba střecha Lucerny. Kluby jsou dobrý, vtipný, ale těžiště vidím do budoucna jinde. Reakce fanoušků jsou zatím super, lidi jsou nadšený. Cítím, že energie je větší než na těch
obyčejných koncertech. Je to kouzelnější. Hráli jsme třeba ve stodole u sauny Nuuk u Hradce Králové a tam s náma šli lidi pěšky kolem řeky kilometr a půl. Najednou z toho máš velkej zážitek, na kterej rád vzpomínáš.
Sice jsem se už vás ptala, ale za ten rok jste hráli na tolika neobvyklých místech, že mi to nedá nezeptat se teď znovu: Na jakém nejzajímavějším místě jste jako kapela hráli?
Všechny místa v rámci Černý hodinky a půl byly zajímavý. Tím, jak je místo speciální, tak každej koncert má jinou atmosféru. Úplně jiný to bylo v Jindřišský věži, kde bylo 70 lidí. Mimochodem, nadchlo mě, že si tam můžeme dát jako kapela svoji písničku do playlistu zvonkohry.
Střecha Lucerny - nezapomenu na ty výhledy na Prahu. Nebo naopak, když jsme hráli ve vesničce kousek od Poličky, na louce před penzionem Na Čechách, bylo to úžasný.
© Zuzana Veselá Jak se vám streamoval koncert z přírody?
To jsme zpívali k západu slunce. Byly tam jenom ovce. Jak jsme začali hrát, přiběhly. Po jedný písničce uznaly, že to není jejich žánr, a odběhly.
Měli jste i koncert, kam se lístky kupovali za bitcoiny, což tu není zvykem. S jakým ohlasem jste se setkali?
Prej jsme první, kdo to komplet udělal. Nemělo to takovej úspěch, lidi se báli. Nicméně to byl zážitek jinýho druhu. V rovině, který vůbec nerozumím. Je zvláštní, že se najednou účastníš nějakýho systému, mimo běžnou realitu.
Cítíte se průkopníky žánru?
Spíš průkopníky našich hlav. Snažíme se prokopat co nejčistší cestu.
S čím přijdete teď?
Řešíme zajímavý místa. Jeskyně, rozhledny. Lidi nám sami začali posílat tipy, kde bychom měli hrát. Takže máme z čeho vybírat.
Imodium jezdí bytová turné. Jeli byste též?
Bytové koncerty nám nabízí hodně lidí. Ale je to u nás těžko uchopitelný po finanční stránce. Potřebujeme, aby ty projekty byly soběstačný. A právě tohle najít je teď naše cesta.
Po x letech jste oprášili "Hýkala". Co vás k tomu vedlo, že jste ho nenechali spát a až teď k němu natočili klip?
Shodli jsme se, že je to jeden z našich největších hitů a že je škoda, že nemá klip. "Hýkal" si ho zasloužil. Navíc na Slovensku je teď strašně populární "Trhlina" od Jozefa Kariky. Ten nám před lety napsal:
"Kluci, mohl bych do svý knížky použít část vašeho textu?" "Jasně použij," řekli jsme. Dva roky potom jsme se dozvěděli, že knížka se stala bestsellerem a že v ní je citovanej celej text i s odkazem na YouTube. Tam má "Hýkal" spoustu zhlédnutí právě od lidí, kteří přišli díky "Trhlině". Teď se k tomu navíc točí seriál. I z toho důvodu jsme chtěli, aby ta písnička měla vizuální pojetí, který s náma souzní. To novej klip je.
Máte nové EP "Spící". Jak spící je oproti "Jiskřící"?
Nemyslím si, že to slovo vystihuje hudbu, která tam je. Ten název jsme zvolili kvůli podobnosti slov, protože ty dvě desky spolu souvisej'. Obě vznikly v Madridu. "Spící" tematicky "Jiskřícímu" albu předchází. Spaní před jiskřenim. Shodou okolností jsou to totiž všechno písničky, který jsou v příběhu časově víc vlevo. No, ale taky se to dá chápat tak, že jsou to písničky, který teď nějakou dobu spaly v šuplíku, než jsme je probudili.
Kdo dělal povedený vizuál?
Zase Aleš Fulín. Je to jednoduchá průhledná plastová kapsa, v ní průhlednej vinyl a jenom jeho prostředek je barevnej. Vypadá to nádherně.
Když jsem se bavili posledně, říkali jste, že "Kdo to budí medvěda?" nebude na desce. Najednou je. Čím to?
Už tehdy v Madridu jsme si slíbili, že písničky, který se nevejdou na "Jiskřící", vydáme. Medvěd tam tematicky patří. Vydali jsme ho jako singl už před "Jiskřícím", ale bylo nám líto, že by nebyl na žádný desce. Trochu jsme ho přemíchali, zkrátili a funguje líp. "Spícím" se tak pěkně uzavírá etapa vztahovejch témat a osobnostní krize. Je to na dvou deskách a můžeme jít dál.
© Laura Kovanská Deska je poklidnější. Má to znamenat návrat od elektroniky k vašim kořenům?
To asi ne. Žádnej koncept v tom není. Ty písničky si od nás prostě vyžádaly tohle zpracování. Neznamená to žádnej návrat nebo směr. Uklidili jsme si stůl a jdeme dál. Zatím nevíme kam. Už proběhla dvě soustředění, kde vznikla spousta hrubýho materiálu na příští desku, a zatím to na mě dejchá tak nějak africky. Elektroniky, myslím, neubude. Ačkoliv je možný, že ji třeba zase víc zkusíme napodobovat akusticky. To nás baví dlouhodobě a to jako možnej směr vnímám. Uvidíme.
To zní dobře, ostatně deska "Jiskřící" byla hodnocena kladně a dostala se do širšího povědomí u veřejnosti.
To jo, ale spousta našich fanoušků ji úplně neskousla. To je daň za to, když se člověk někam hejbe.
K albu "Spící" jste dali na Facebook vtipnou soutěž, aby vám fanoušci posílali spící fotky. Chytli se toho? Posílají?
Posílají.
Ty sám jsi spící typ?
Vůbec. Hrozně nerad spím, nebaví mě to. Samozřejmě spát se musí, ale třeba usnout přes den nesnáším. Když se to náhodou stane, mám po probuzení depku a jsem vykolejenej z vesmíru.
© Zuzana Veselá Na desce je překvapivý duet "Ať", který jsi nazpíval se svou ženou Bárou z kapely Dva. Jak vznikl?
K němu jsme natočili včera klip, který vyjde současně s deskou. Je to písnička, kde je part mužsko-ženskej. Nejdřív jsem zpíval obě role já. Písničku jsme ale přehráli, protože když jsme si poslechli, co vzniklo v Madridu, tak nám to přišlo pomalý, dlouhý a zbytečně komplikovaný. A když už jsme to měli přehraný, natočený, tak jediný, co mně tam dál vadilo, byl můj hlas, kterej zpívá tu ženskou roli. Záměr byl dobrej, zpívat si to schizofrenicky sám, ale prostě to tím nějak ztrácelo. Něco na tom bylo nepříjemný, tak nějak do sebe zahleděný. Na poslední chvíli jsem proto řekl Báře, jestli by to nechtěla zazpívat ona. A tak to najednou zpívám s ní. Tím se to hodně uvolnilo.
Zdálo se nám to s klukama jako největší hitovka z novýho EP, a proto jsme k tomu chtěli určitě udělat klip. Nevěděli jsme, jak ho uchopit, až včera, na úplně poslední chvíli, napadlo Tomáše Bláhu, kterej nám točil posledních několik klipů, zkusit to propojit s tím, jak moje žena dělá tapety venku z různých přírodních materiálů. Zkusili jsme - za dvě hodiny jsme to museli rychle zmáknout, než se děti vzbuděj. Nakonec se to povedlo a vypadá to krásně. Máme z toho všichni radost.
Můžeme se těšit na vaši další spolupráci?
V rámci
Zrní ne. Já a Bára možná jo, ale až odchováme děti a uklidní se ten cirkus. Myslím si, že máme potenciál něco spolu tvořit, ale co to bude, to nevím.
Máte spolu dva syny, kteří mají netradiční jména. Myslíš si, že je to pro ně výhoda, nebo přítěž do budoucna?
Myslím, že přítěž to v dnešním otevřeným, globalizovaným světě nebude. Už nejsou kolem mě zdaleka jenom Honzové, Pavlové, Martinové... Spousta dětí, který kolem sebe vídám, má netradiční jména. Beru to tak, že jim to jméno bude připomínat ten rodinnej příběh, kterej jim vysvětlíme. Že bude připomínat jedinečnost cesty, která k nim vedla. Neřešili jsme, co jména znamenají, ale líbila se nám zvukomalebně. Je za nima příběh, který je asi nepředatelnej. Starší je Nuku, oficiálně Nuka, protože jméno Nuku není povolený, ale Nuka povolený je, divný. Druhej je Kumu, oficiálně Jokum.
© Adam Hencze / musicserver.cz Máte v kapele takový baby boom...
Všechno se mění. Klasický párty, kdy jsme se sešli s klukama a pařili jsme, jsou pryč. Teď jsou párty s dětičkama. Na ploše jednoho roku se narodilo dítě mně, kytaristovi, basákovi a bubeníkovi. Je vidět, že jsme za ty roky sesynchronizovaný. Mám radost, protože dítě v člověku rozkreje nějaký hodnoty, který jsou důležitý. A myslím, že kapele a našim vztahům to může prospět.
Co rozkrylo v tobě?
Co se týče kapely, uvědomil jsem si, že hodně věcí, který řeším a hrotím, je nepodstatnejch. Mám míň času, tak některý otázky neřeším. Ve spoustě rozhodnutí důvěřuju ostatním a řeším jenom to, co je skutečně důležitý. Dřív jsme hlasovali úplně o každý blbosti a ztráceli jsme kvůli tomu hodně času. Ten nakonec stejně většinou ukázal, že o nic nešlo. Tenhle efektivnější přístup kapele pomáhá. Fungujeme s větší lehkostí a víc si důvěřujeme.
Novinku pokřtíte v Praze a v Brně. V jakém duchu se křty ponesou?
Přehrajeme písničky ze "Spící". Možná s náma vystoupí moje žena, ale není to jistý, uvidíme, jak naložíme s dětma. Takovej je to teď rock'n'roll, no.
Prý máte v plánu vydat taky zpěvník...
Ten dělal Jukla se svojí ženou. Vidíš, kapela je teď víc rodinnej podnik. Zapojujeme víc naše kamarády. Je to přirozenější. Což je právě ta cesta, o který jsem mluvil na začátku. Ale ke zpěvníku, úplně všechny naše písničky tam nebudou, ale zpěvník je doplňovací, tak po nějaký době zase sadu písniček přidáme. Je to ilustrovaný a teď na to zkusíme na HitHitu vybrat peníze. Když se to podaří, mohlo by to bejt venku na začátku prosince.
Co máte ještě v plánu?
Příští rok máme v plánu novou desku. Už cejtíme, že dojíždí madridská vlna a je potřeba dodat novou krev do kapelních žil.