Vaše nové album se jmenuje "Colors". Je pro vás samotného hudebně barevné?

Každá skladba má svůj vlastní příběh, svoji pomyslnou barvu. Vyplynuly z pocitů, které jsem měl v sobě. Nejsou zabalené v cukru, nesnaží se masově zalíbit. Jde často o láskyplné věci. V dnešní době má slovo "Colors" obrovský význam. Může znamenat cokoliv, třeba barvu pleti nebo jiné rozdílnosti. Ze mě a mojí ženy Cindy, která mi pomáhala s texty, to slovo vypadlo bez většího přemýšlení. Usoudili jsme, že tak to má být.

Řada skladeb vznikla už v minulosti a nyní jste je vytáhl z pomyslného šuplíku. Jakou část písní jste složil až v posledním období?

K nejnovějším patří "Lazy Girl", což je tak trochu pocta mým milovaným Rolling Stones, dále "All Your Yesterdays", která pojednává o mém životě, odráží se v ní nostalgie. S Honzou Ponocným, který se mnou hraje a známe se už léta, jsme konečně dali dohromady píseň společně. Jmenuje se "How Do You Know". Zmínil bych i "Something Comes", kterou jsem kapelám a interpretům hodně nabízel, ale nikdo ji nechtěl hrát.

Řekli vám proč?

Protože to prý není hit. Komunikoval jsem s vydavatelskými firmami a ty jdou většinou jen po masové líbivosti. Rád bych ale vypíchl, že i starší písně, které jsem na tuto desku nahrál, jsou pro mě aktuální. Některé z nich jsem nazpíval už v minulosti a teď jsem je chtěl uchopit jinak.

Podle tiskové zprávy jste skladbu "It's You" v roce 1974 napsal pro Debbie Harry, zpěvačku Blondie, ve kterých jste krátce působil. Proč ji tehdy nenazpívala?

To je omyl, píseň jsem nenapsal pro Debbie, v té době jsem ani svoje skladby nenabízel. Byla jí ale trochu inspirována. Když jsme spolu zkoušeli nebo se potkali na ulici před klubem, vždycky jsem se na ni díval a říkal si: "To je tak krásná ženská..." A charisma jí vydrželo dodnes. Zrovna nedávno jsem se byl podívat na koncertě Blondie a přišlo mi to, jako by ta léta vůbec neuplynula.

Prý jste do ní byl tehdy dokonce platonicky zamilovaný, je to pravda?

A kdo nebyl? Každý hudebník, který tehdy hrával v klubu CBGB na Manhattanu, by vám řekl to samé. Ať už to byli Ramones nebo Chris Frantz, bubeník Talking Heads, všichni ji zbožňovali.

Vidíte na dnešní scéně také osobnosti, které by stály za to, aby je každý miloval?

Ano, existují takoví zpěváci a zpěvačky. Jsou ženy, které nejsou krásné ani štíhlé, ale člověk žasne nad tím, co z nich vyleze. Okouzlila mě například zpěvačka Elle King. Její hlas je božský. Na ni musíte jít, slyšet její koncert je výjimečný zážitek. Problémem dnešního hudebního průmyslu je ale jeho přeplněnost. Často pak talentované lidi převálcují jiní, protože mají více prostoru v médiích, protože jejich společnosti jim za každou cenu tlačí hity do rádií. Čím provokativnější, tím pro ně lepší. Dnešní stadionové koncerty jsou jako spartakiáda. Všichni cvičí, je tam spousta efektů a zpěvák či zpěvačka se v tom úplně ztratí. Také preference publika se hodně proměnily. Teď se hodně poslouchá elektronika a rap. Dovedete si představit, že bych rapoval? Eminem je dobrý, ale jinak mě tento žánr míjí.

Zpět k albu - mluvili jsme o tom, že řada písniček na něm je ze šuplíku. Zůstávají vám v něm ještě nějaké nevydané klenoty?

Pořád si něco broukám, ať už v autě, nebo doma s kytarou. Se Cindy jsme zrovna mluvili o tom, jak nám ta tvorba desky hezky šla. Asi máme materiál na dvě další alba, pokud nám je bude chtít label vydat.

Album jste produkoval, zpíváte na něm, hrajete na kytaru, baskytaru, klávesy. Není to na jednoho člověka až moc?

Vždycky jsem byl tvrdohlavý. Čím míň lidí vám do toho mluví, tím líp. Když jsme kdysi natáčeli s Patti Smith, přicházeli nám do studia lidé z vydavatelských společností, pořád někam telefonovali a říkali: "My chceme slyšet hit!" Když člověk s někým podepíše smlouvu, je to jako upsat se na provaz. Sám jsem v minulosti podepsal něco, čeho jsem pak litoval, ale neměl jsem peníze ani právníky, abych věděl, jak z toho vyklouznout. Když nejste nastaveni na to napsat hit, vnutí vám skladbu od někoho, kdo ten hit dokáže vyrobit. Proto si teď užívám, že mám nad vším kontrolu. Sám totiž nejlíp vím, co na desce chci. Proč bych měl vysvětlovat basákovi, jak má hrát? Při nahrávání jsem se trochu vznášel, bylo to krásné. Nikdo mi do studia nechodil a nenarušoval moji představu.

Už jste zmínil, že texty psala vaše žena Cindy. Musíte jí dnes ještě napovídat, o čem má psát, nebo si vzájemně natolik rozumíte, že jí necháváte volnou ruku, aby zachytila, co ve skladbě slyší?

Zná mě zepředu i zezadu. Kolikrát si broukám jen nějaká nesouvislá slova do melodie a ona je pak nahradí smysluplným textem. Radit už jí nemusím. Často mi pomáhá i s anglickým frázováním, ani po tolika letech, co žiji v USA, si v něm nejsem stoprocentně jistý.

Na desce je i písnička "How Can I Resist You", kterou jste před pěti lety věnoval české zpěvačce Debbi. Jaké to je zpívat coververzi skladby, kterou jste sám napsal?

Je to božské. (smích) Honza Ponocný ji na koncertech rád zpívá se mnou. Písničku jsme hráli už loni na českém turné a byl jsem překvapen, jak na ni lidé reagovali. Celé obecenstvo ji zpívalo s námi. Proto jsem ji dal i na desku.

"Wasn't It Great" jste prý napsal pro Hillyho Kristala, zakladatele legendárního newyorského klubu CBGB, v němž jste hrál například s Blondie nebo Patti Smith. Vybavily se vám při psaní vzpomínky?

Písničku jsem napsal po Hillyho pohřbu. Sešli jsme se na smuteční hostině v klubu, všechny kapely měly dlouhé proslovy a já přemýšlel, jak Hillymu vzdát poctu, aniž bych se musel vykecávat. Večer byl příjemný, hezký, ale i zdlouhavý. Složil jsem tedy píseň, Cindy napsala text a hned jsme ji tam zahráli. Hostům se evidentně líbila. Bylo to něco podobného, jako když jsem v letadle napsal vzpomínkovou písničku na Václava Havla.

Jakou nejsilnější vzpomínku máte s klubem spojenou?

Fotografii z doby, kdy jsem začínal hrát s Patti Smith. Stojím tam za ní, ještě jsme v té době neměli bubeníka. Ona má na sobě tričko s hlavou Keitha Richardse, krátké vlasy a je tenoučká. A za námi lze vidět legendární malinké špinavé pódium.

Řekl bych, že období, kdy jste hrál s Patti Smith, Iggym Popem nebo Blondie, se dotkne téměř každý váš rozhovor. Neštve vás trochu, že i po těch desítkách let se vás na ně lidé pořád ptají?

Vůbec ne. Mám obrovskou úctu k lidem, kteří projevují zájem o to, co se tehdy dělo. A těší mě, že to zřejmě zajímá i čtenáře. Vždy se snažím vyjít vstříc, rád o zážitcích z té doby hovořím i s obecenstvem. Při koncertech nechávám lidem prostor na otázky. Kolikrát mi nějaký dotaz připomene událost, na kterou bych si jinak už sám ani nevzpomněl. Často se mě také lidé ptali, zda vydám knihu, a já na to odpovídal, že kniha by se o člověku měla vydávat, až zemře. Ale Cindy ji nakonec napsala, vyjde u nakladatelství Random House. Je v ní hodně vzpomínek i fotek.

Považujete vy sám tohle období za své nejzásadnější, nebo jste hrdý spíš na své sólové desky?

Vidím různé strážné anděly vedle sebe. I to, že jsem se v devadesátých letech mohl vrátit do Česka, znovu tu hrát, nahrávat a produkovat desky, pro mě bylo neuvěřitelné. Spolupracoval jsem s obrovskou legendou, jakou je Jiří Suchý, dále s Alicí, Lucií, Josefem Pilařem a dalšími. Pendloval jsem mezi Českem a USA, otevřely se mi nové dveře. Každé období mělo své kouzlo a jsem samozřejmě rád i za své sólové desky.

Jaká pro vás spolupráce s nespoutanými punkery byla z lidského hlediska? Nezdá se, že by váš osobní život byl příliš punkový.

Člověk se jimi nesmí nechat strhnout, ať si dělají, co chtějí. Když jsem hrál s Patti Smith, kolikrát se na koncertech nebo po nich děly věci, u kterých jsem předstíral, že je nevidím. Šlo to mimo mě. Nebo když jsme byli pozváni, abychom se přišli podívat na Sex Pistols do Clubu 100. Koncert byl výborný, ale všude byl hrozný binec. Sám jsem si někde dal občas pivo, ale abych kopíroval chování těch lidí, to mě nikdy nenapadlo.

Kdo z nich byl nejdivočejší?

V dobrém slova smyslu Iggy Pop. Do něj jsem se zamiloval a miluji ho dodnes, znám ho skrz naskrz. Je jako rozdvojená osobnost - na jevišti je to Iggy Pop, a když z něj sleze, probudí se v něm James Osterberg. Ale o tom, co všechno vyváděl, mě nebaví mluvit. O senzacích ať vypráví někdo jiný.

Jste s někým z nich dodnes v kontaktu?

Ano, zrovna Iggy byl před pár měsíci u nás v Detroitu. Podepisoval své knihy a fotky v obchodě, který se jmenuje Third Man Records. Hezky jsme si popovídali. S Patti Smith jsem nemluvil už delší dobu, Debbie Harry jsem viděl také nedávno, jak jsem už říkal. Z Talking Heads jsem v kontaktu hlavně s Chrisem Frantzem a Tinou Weymouth.

Magazín Rolling Stone před lety zařadil písničku "Dancing Barefoot", kterou jste napsal pro Patti Smith, mezi 500 nejlepších skladeb všech dob. Považujete ji i vy sám za svou nejzdařilejší, nebo byste do výběru upřednostnil jinou píseň?

Jen ji tam nech! (smích) Je neuvěřitelné, kam až se dostala. Složil jsem ji ještě v Praze jako zelenáč, teprve jsem se učil akordy. Byl jsem hrdý na to, že s kapelou předskakujeme Olympiku a hrajeme na pionýrských akcích. Měla i český text, ale ten už si nepamatuji. Když jsme pak připravovali desku s Patti Smith, byla to poslední skladba, kterou jsem jí nabídl. Žádnou další už jsem totiž neměl. A ona si ji vybrala, nechtělo se mi tomu věřit. Líbí se mi, jak ji nazpívala, dodnes mě z toho mrazí v zádech.

Co byste poradil dnešním mladým hudebníkům a producentům, kteří chtějí ve světě prorazit?

Hlavně se držet svého přesvědčení, najít sám sebe. Je důležité pracovat s tím, kdo jste vy, a nikoho nekopírovat. Jenže vím, že v mém věku už se mi to snadno říká. Když je člověk mladý, chvíli mu trvá, než si některé věci uvědomí.

Když přijedete do České republiky, prý se rád v noci procházíte po Praze. Platí to pořád?

Ano, se Cindy milujeme procházky Prahou. A také tady rád chodím do knihkupectví. Baví mě kupovat si nové knihy. Ale ne brak - zajímají mě díla lidí, kteří nad věcmi přemýšlejí. I kdyby taková kniha měla v Česku vyjít jenom jedna, chci ji mít.