Jednadvacet písní? Ano, slyšíte správně. Tomáš Klus je megaloman, tedy alespoň pokud jde o počet položek na albu. Ale v tom dobrém slova smyslu. Každá skladba v tracklistu "SpOlu" má totiž své pevné místo. Pestrá, vyvážená, neodbytá, opravdová, osobní až intimní, i tak by se dala definovat celá deska. Může se zdát, že několik songů navzájem definuje tutéž věc, ale je to skutečně jen zdání. Láska může být opěvována na tisíc způsobů. A Klus své album zasvěcuje lásce k milované ženě a svým třem dětem.

Na jeho diskografii je vidět, jakými životními etapami právě prochází, co u nich prožívá a jak se cítí. Podobně jako v případě jeho předchozích desek i tato je koncepční. Emoce z jeho textů prosakují jak nejmokřejší inkoust pijákem. Je to upřímná zpověď kluka, který za rok bude atakovat Kristova léta a který se proměnil ze zadumaného písničkáře, který má touhu moralizovat, ve vyrovnaného muže, který má jasně definované životní priority a ví, co od života chce.

Klus vždy patřil k těm, co se nebojí projevit city, nejen když je s něčím nespokojený, ale i když zažívá stavy spokojenosti. Ty momentálně převažují. Středem vesmíru je pro něj momentálně rodina, které se nebojí projevit své nejhlubší emoce, a to bez ostychu, veřejně, písněmi. Víc než kdy jindy je Tomáš na "SpOlu" čitelný a uchopitelný, do jeho pocitů se dokáže vžít snad každý, kdo jednou miloval. To, jakou podobu bude kolekce mít, naznačil hudebník už loňským duetem "A pak" se svojí ženou Tamarou. Ta byla múzou a je neodmyslitelnou součástí aktuální desky. Spolupodílela se například také na textu "Muži se ženou". Klus na aktuální desce totiž obhajuje fakta, kterými nás zasypal při "Proměnamě". Jeho proměna v milujícího manžela a otce tří dětí je dokonána.

Tomáš Klus je a stále bude písničkář, který umí kouzlit a hrát si se slovy (jak v mnohovýznamových názvech písní, tak i v jejich textech…) a lehce koketovat se žánry. Od klidných balad typu "Alfréd" přes rockovou "Hlasymse", taneční "Mořeplavce", countryovku "Flusnu" až po hospodskou vyřvávačku "Muži se ženou". I Cílové skupině se tu dostalo více prostoru, může tak ukázat svůj hudební um.

Hned v úvodní "Malý vítr" zpívá Klus o sobě, jak dospěl z dítěte v muže s názory, který by byl vděčný za to, kdyby ho mohl vidět táta, o kterého v dětství přišel. "Tichá voda" prozrazuje, že štěstí máme sami v rukou a jen na nás záleží, jak s ním naložíme, a že se nemáme bát se projevit a jít si za ním. Snění o manželském životě a rodině opěvuje v "OníTi". V "Mořeplavci" se odráží, jaký vede život, když jezdí po koncertech (na moře) a pak se vrací domů (na pevninu). V úvodu je slyšet Alfrédovo zvolání a v závěru je zakomponovaný úryvek ze zlidovělé "Japonečky".

Dětem jsou zasvěcené písně "Víla" a "Alfréd". "Víla" popisuje chvíle a pocity, kdy nemůžou být všichni spolu, o tom je i "Masám", kde Tomáš vyznává lásku rodině a popisuje, jak mu chybí, když není s ní. "Alfréd" je oslava příchodu nového dítěte do rodiny. "Potušení" i "Apak" vysvětluje, jak byl hudebník přelétavý, než potkal svou vysněnou, a jak vše potom nabralo na jiných obrátkách. Až by se dalo říci, že se jedná o vystřízlivění z opojení krásy jiných žen. Chorálově ztřeštěná "Karavan" prošpikovaná nataženými Tomášovými vokály vypráví o společné cestě životem.

Po "Masám" se album láme, opěvování lásky střídá přemýšlení nad společností. Klus podněcuje posluchače, aby se nebáli promluvit, a přeje si, ať je nám všem líp na světě a dokážeme žít spolu. "Tuponi" a "SvětloAtma" jsou klasickými prototypy o mluvení mezi sebou, o čemž je vlastně i celý koncept desky: zbavit se strachu promluvit, hlavně o tom, co nás pálí. Především "SvětloAtma" je filozofické uvažování nad budoucností lidstva. "Hlasymse" jde ve stejných šlépějích, jen zde písničkář dává prostor k argumentaci protistraně, která se chce bít. "Achjo" je o strachu promluvit a názorovém splynutí s davem a přitakání na cizí názor. "První doba popovodní" mapuje nerovnoměrně rozdělenou společnost.

Tak trochu odjinud jsou hravá "Haruki" o knížkách a o tom, jak je důležité číst mezi řádky, slovní hříčka "Muži se ženou" je pak vtipně zakomponovaná. Desku uzavírá živák "Flusnu", který napsal technik Jan Jelen a který jsme doteď mohli znát jen díky koncertům. Píseň tak uzavírá pestré album, které ani po hodině poslechu neomrzí. Tomáš Klus na něm dokazuje, že i přes momentální radostné období umí stát nohama pevně na zemi.