Iva Bittová, Lenka Dusilová, Načeva. Koho napadlo vás tři spojit dohromady?

Načeva: Ten nápad přišel od Tomáše Palety, Lenčina manažera. Ale napadlo to jeho ženu Soňu.

Lenka Dusilová: Tomáš Paleta je skvělý manžel, a tak se jednou zeptal své ženy, na jaký koncert by ráda šla. Ona řekla, že by se jí líbilo jít na náš společný koncert. Tomáš mě s tím nápadem otravoval asi rok a půl. Říkala jsem mu, že je blázen. S Monikou už jsme se dříve viděly, a dokonce jsme se bavily o tom, že by bylo fajn se někdy potkat i hudebně. Ale s Ivou Bittovou jsem se nikdy předtím nesetkala. Byla pro mne taková nedosažitelná ikona, nenapadlo by mne ji oslovit, bála bych se. Ale Tomáš se ničeho nebojí, kontaktoval ji, a tak se Sonin nápad začal měnit v realitu.

Iva Bittová: Ráda sdílím umělecké cesty s jinými hudebníky a hudebnicemi, ráda improvizuji a setkávám se s dalšími lidmi. Tyto dvě ženy jsou každá svým způsobem hodně silné hudební osobnosti, a tak jsem se tomu nápadu vůbec nebránila. Naopak jsem si říkala, že se máme vždy čemu přiučit a inspirovat se. Navíc mám obě dvě ráda a sleduji jejich práci a tvůrčí cestu. Nebyl důvod spolupráci odmítnout.

Jako zpěvačky jste na jednu stranu dost rozdílné. Ale kdybych měl hledat něco, co je pro vás společné, řekl bych, že jste divoženky. Jak se dají vaše různé energie spojit dohromady?

Iva Bittová: Chybí nám možná ta tři košťata. Ale jo, je to hlavně tím, že jsme všechny tři takové nespoutané a děláme si věci, jak je chceme dělat. Nemáme sklon k tomu, aby nás někdo vedl. A každá z nás máme určité procento divokosti.

Načeva: Náš společný rys je, že jsme hodně paličaté. Od začátku, co děláme hudbu, si ji děláme po svém. Ale opravdu po svém. Nikdo nás neodvádí z naší cesty. To nás spojuje a to je v naší spolupráci hodně cítit. Stojíme vedle sebe a snažíme se ze sebe dávat to nejlepší. Takže jde o pěkné propojení třech rozdílných elementů. A je to super.

Každá máte svůj rozdílný hudební svět. Jak se vám hledal ten společný? Šlo to snadno?

Lenka Dusilová: Na každé cestě jsou vždycky nějaké překážky. A navíc já mívám často nejvíc problémů. Ale ráda tvořím se ženami. Přijde mi, že jsme v něčem otevřenější. Naše první zkouška byla téměř bez nástrojů, jen s akustickou kytarou, hlasy a houslemi, což mi šlo dost proti srsti. Na chalupu, kde jsme zkoušely, jsem si přivezla elektroniku, ale nebylo to tam kam zapojit. Strašně jsem se zdráhala jít do takové akce, protože jsem zvyklá na určitý způsob práce. Ale Monika přišla s texty, začalo se od jejich deklamace, do toho začala Iva improvizovat. Tak jsem se k tomu snažila taky napojit. Někdy vznikaly pěkné momenty, někdy se to rozklížilo. Pak jsme si řekly, na kterých nápadech stojí za to pracovat, a našly jsme si společný směr, kterým se vydáme. A až nakonec do toho vplula ta elektronika. Rozhodly jsme se, že nevyužijeme žádného muzikanta ani aranžéra, což je dost drzý. Pokusily jsme se vystačit si se svými jazykovými prostředky samy.

Načeva: No, a to se právě krásně doplnilo. Iva je improvizátorka přes hlas, já jsem přišla s texty. Pracuji tak, že dokola deklamuju básně, až z toho vznikne nějaká zajímavá, jednoduchá melodie. A Lenka se ujala té aranžérské práce a pěkně to tou elektronikou učesala. Hezky si to dohromady sedlo.

Lenka Dusilová: Jen bych dodala, že je to spíš aranžérsky nahozené, jsou to takové nedokončené, otevřené skladby.

Načeva: A to mi právě přijde dobré. Jakoby to není dokončené, je to ta naše cesta. Hodně otevřená. To mne na tom baví. Kdyby přišel nějaký čtvrtý element, který by to takzvaně dodělal, bylo by to moc zakonzervované. Díky té otevřenosti je každý koncert jiný. Ale já to mám na pódiu nejjednodušší, já používám jenom hlas.

Lenka Dusilová: Pro mne nebylo jednoduché odehrát první dva koncerty, ale teď už vždycky vím, odkud a kam jdu. Je to organické, ale vždycky vím, jaké úkony udělat, abych se dostala do cíle.

To je pravda. Když si vybavím tvé koncerty, máš věci většinou hodně připravené. Technické problémy tě stresují, radši zastavíš písničku a jedeš ji znovu od začátku.

Lenka Dusilová: Technika je v lecčem dost svazující. Žádný učený z nebe nespadl. Milionkrát jsem se za těch sedm let, kdy se snažím vystupovat sama, vysekala, ale stává se mi to miň a míň. A když se vysekám, většinou získávám větší nadhled, už z toho nejsem tak rozbitá. Nejhorší je stres. To člověk ten nadhled lehce ztratí. Když ti o něco jde a pak někdo přijde, že je to strašně důležitá chvíle, tak je potřeba naučit se to neřešit. Být jen v těle té hudby. Je to takové celoživotní zenové cvičení.

Co si navzájem dáváte? Nebo co se od sebe učíte?

Iva Bittová: O tom se těžko mluví. Jde o vytvoření toho každého momentu a propojení našich osobností v tom daném okamžiku. Z toho si vždycky něco odneseme, ale je těžké to formulovat. Určitě si máme co předávat a vidíte to i na reakcích lidí, co přijdou na koncert. Jsou většinou překvapení, že tak rozdílné a tak silné osobnosti jsou spolu.

Lenka Dusilová: Pro mne byly hodně důležité naše zkoušky. Každá z nás nějak přemýšlí a má svůj způsob práce. Když jsme třeba dělaly "Touhu", která mě někam vedla, snažila se ze mne Iva dostat nějaký zvuk nebo riff. To jsou pro mne momenty, v kterých se hodně učím. Pracovaly jsme společně ve třech, byl to vlastně takovej workshop.

Iva Bittová: Taky je důležité uchopit okamžik toho spojení a nějakým způsobem reagovat. Vždycky když člověk poznává nového človíčka, s kterým chce něco vytvořit, hodně se od něj naučí a zjišťuje sám o sobě, čeho je schopný. Zkouší věci jinak, než to dělával sám.

Budou se letošní koncerty nějak lišit od těch loňských?

Načeva: Pokaždé to je jiné. Vždycky se to vyvíjí.

Iva Bittová: Hlavní rozdíl bude v tom, že už spolu máme nějakou zkušenost a že nás to baví čím dál víc. Vše se posouvá dál. Ne že bychom to, co zaznělo v loňském roce, překopaly. Spíš jdeme dál naší cestou v rámci možností volného času a nápadů.

Na podzim odehrajete sedm koncertů. Co bude dál?

Iva Bittová: Rozejdeme se po svým a budeme pokračovat na svých projektech.

Plánujete nějakou další spolupráci?

Lenka Dusilová: To se nedá dopředu říct. Ještě máme rozpracovaný záznam vystoupení z loňského roku. Ale asi bych neříkala, že to bude oficiální live nahrávka do naší diskografie. Spíš to bude taková vzpomínka na koncert pro lidi, kteří si ji budou chtít uchovat. Nemáme s tím žádné vyšší ambice.

Načeva: Je to jenom zachycení jednoho z našich okamžiků.

Iva Bittová: Je to spíš dokument. Přibližuje, co se děje, co se stalo. Možná že nás to třeba znovu osloví k tomu pokračovat v něčem dalším. Uvidíme.

Takže odjedete turné a budete pokračovat každá na svých projektech. Co to bude?

Lenka Dusilová: Ráda bych v zimě začala točit svou sólovou desku. Sólový jazyk, který jsem vytvořila, bych chtěla zkusit posunout ještě dál, pozvat si několik hostů. A ta deska by měla dospět k audiovizuálnímu projektu, který se jmenuje "Monumentum". Ten je zaměřený na ohrožené památky Sudet. Kulturní, historické, technické nebo sakrální. Na vybraných místech by pak měl proběhnout speciální koncert. Tam budeme tvořit hudbu naživo s mým kamarádem DJ Aeldrynem ze studia Lunchmeat. Před vystoupením chceme návštěvníky zasvětit do příběhu toho místa, do toho, jak ho někteří nadšenci dávají do kupy. A pak by měl už za šera proběhnout koncert. Chceme těm památkám pomoci, přitáhnout na ně pozornost. Všechny potřebují finanční prostředky, za každou stojí spolek lidí, který chce, aby to místo dál žilo. Ten projekt zpracováváme už třetí rok.

Máš nějaký vztah k Sudetům?

Lenka Dusilová: Pocházím z Karlových Varů. A mé velké osobní téma je čištění a hledání rodinných kořenů. V naší rodině je silná ženská linie. Otcové tam dlouho nebyli. Pro mne je silný příběh v tom, že máma je sirotek a její maminka umřela dva roky po druhé světové válce. Děda byl kapitán ruské armády a už se s babičkou nikdy po válce nepotkali. A strašně to v tom rezonuje, protože moje máma celý život taky toužila se s dědou potkat, snila o něm. Já jsem měla podobný příběh s otcem. A tak si opravdu silně uvědomuji vykořeněnost těch sudetských míst. Cítím tam klíč k mnoha silným tajemstvím a příběhům mezi řádky.

Tajemství je hezký slovo. To by tvou hudbu mohlo charakterizovat.

Lenka Dusilová: To dalo mé hudbě ten zásadní třetí rozměr. Nějakou dobu jsem hledala autory a témata, o čem psát, ale pak přišlo nějaké... osvícení... těžko to pojmenovat. Možná by se dalo říct, že jsem si otevřela nějaký proud emocí, kterýma jsem schopná komunikovat ke světu. A co chystají Monika a Iva?

Načeva: Já teď nic nového nechystám, budu pokračovat v tom, co už pár let dělám: zhudebňování básní. Mám to rozdělené na dvě půlky. Elektronická stránka s DJ Five z Brna a akustická s Michalem Pavlíčkem. A nově pracujeme také se slovenským Tentato. Takže v tom budu pokračovat.

Iva Bittová: Já jsem nejstarší člen tady toho tria, a tak už se jen snažím zbytnit ty zkušenosti, které jsem si nasbírala za svou dlouhou hudební cestu. A snažím se je předávat studentům. V Americe jsem otevřela soukromou vokální školu, na které chci hodně pracovat, jmenuje se Žingora. Ráda bych ji pak protáhla přes oceán i do Evropy. Také jsem založila sbor Babačka v Borech, kde teď bydlím. Chystáme předvánoční koncert, repertoár je smíchaný z mých autorských skladeb a čerpáme zase i z lidových písní i ze staré hudby. A různých spoluprací se mi teď vyskytlo poměrně dost, protože žiju jednou nohou ve Státech, takže tam mám hodně aktivit a spoustu skvělých kolegů, s těmi chystáme programy a budeme i nahrávat desky. Příští rok nebudu až na dvě nebo tři výjimky v Evropě. Chci se soustředit na vytvoření metodologie celého mého programu pro školy a třeba se mi podaří učit na některé z místních škol.

Lenka Dusilová: Jé, tam chci chodit.

Iva Bittová: Takže budu hlavně učit a předávat své zkušenosti dál. Studentů přibývá všude, a i když jsem se do toho nijak nehrnula, žádoucí studenti mne přesvědčili, že už je na to čas. A funguje to výborně. Všichni jsou po kurzu omlazeni a plni energie a mají radost ze života. Je hezké to vidět. Hudba je skvělá, jsem za to vděčná. Má blízká budoucnost se soustředí už jenom na ni, synové vyrostli a jsou nezávislí a já mám díky tomu na muziku spoustu času. Teď jsem navíc dostudovala magistra na hudební vědě, a tak se to snažím vše dát dohromady, abych mohla víc komponovat a dělat nové věci.

Takže příští rok se určitě váš společný koncert konat nebude.

Načeva: Je to tak, ale ten rok uteče strašně rychle. Umění je bezčasové.