Olympic vydává novou desku "Trilobit", která je v mnohém stejná a také i po pětapadesáti letech hraní v dost věcech jiná. Byl takový už původní záměr, nebo ty změny vykrystalizovaly časem?

Stejný je akorát obal. Ze "Želvy" se stal "Trilobit". To vykrystalizovalo během příprav a natáčení.

Na novou desku jste si pozval hosty z renomované Berklee College. V čem tkví nejzásadnější rozdíl mezi touto akademií a pražskou konzervatoří?

Neznám, jak to chodí na pražské konzervatoři, tak se mi to těžko srovnává. Berklee má v devětadvaceti domech učebny, kolej, zkušebny a kanceláře pro čtyři a půl tisíce studentů. Je to obrovská škola. S spolupracují s ní ti nejlepší z nejlepších. Její studenti se proslavili ve všech žánrech po celém světě. Myslím, že není ve světě nic podobného.

Vy jste na půdě této školy odehrál koncert, ze kterého vyšlo i DVD. Proč jste si ze všech těch lidí, kteří byli na pódiu s vámi, vybral zrovna Aleka Darsona a Elena Basbuka?

Během toho týdne, co jsem tam byl, jsme se hodně skamarádili a hlavně jsme zjistili, že máme rádi stejnou hudbu. Ten koncert a zkoušení byly zadarmo a oni do toho přesto šli. Bylo to jisté od začátku. Neváhali ani chvilku. Teď jsem mluvil s Alekem a on se mě ptal, jestli nemá přiletět na křest.

Jakým způsobem to rozbilo zažité stereotypy kapely ve studiu? Jak jste si třeba rozdělovali party, když jste měli dva kytaristy a dva klávesisty?

V podstatě jsme tomu nechali volný průběh. Nejdříve jsme celou desku nazkoušeli a pak jsme ji natočili. Kde chtěli hrát, tam měli možnost, akorát jsem si vymínil, že sóla budu hrát já. I když se to tak úplně nepovedlo, protože tam často hrajeme oba.

Jak přijali nové spoluhráče kluci z Olympicu?

Senzačně. Dokonce jsme s nimi odehráli dva koncerty.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že v současnosti trénujete dvě až tři hodiny denně, a stejně nezahrajete party kytaristy Alexe Darsona. V osmdesátých letech jste dokázal cvičit i dvanáct hodin denně. Ani tenkrát byste na něj neměl?

Hudba se vyvíjí, a co bylo před pár lety nemožné, je dnes běžné. Alekovi je 26 let, vystudoval Berklee a vydal skvělé album. Žije v Americe, tedy ve fantastickým prostředí pro rock. Jeho party jsem hrát nezkoušel, ale určitě bych je dal. Spíše vede jinak melodii a používá sedmistrunnou kytaru.

Olympic poprvé vyzkoušel producenta Mirka Váňu. S jakým výsledkem?

Udělal přesně to, co jsme od něj čekali. Pořád to zní jako Olympic, ale je to jinak.

Obal připomíná legendární debut "Želva", který vyšel před padesáti lety. Vy nyní absolvujete kolečko rozhovorů, PR akcí. Jak to vypadalo tehdy, když jste potřebovali, aby se lidé dozvěděli, že deska vyšla?

Nevzpomínám si, že bychom absolvovali nějaké rozhovory, dokonce si myslím, že o naší první desce, kromě Melodie, nikdo nic nenapsal. Tenkrát fungovala šeptanda.

Z nového alba je patrné, že hudební nápady nedocházejí ani po téměř šesti desítkách let. Jak jste spokojen s texty?

Velmi. Krásně se mi zpívají, příběhy v nich jsou nádherně postavené a nejsou tam žádné prohřešky vůči češtině jako například obrácené přízvuky.

Úvodní "Trilobit" mi připomíná intro alba "Souhvězdí drsňáků" "Mám radost ze života". Je mezi těmito skladbami nějaká záměrná spojitost?

To mě ani nenapadlo, ale může to asociovat určitou podobu.

Na nahrávce je také anglická "I'm Fine". Chtěli jste, aby noví spoluhráči byli přes jazykovou bariéru vtaženi víc do tvorby?

Ani ne, my se anglicky domluvíme všichni. Spíš si myslím, že to měl být veselý začátek. Je to taková představovačka muzikantů. Myslím, že se jim to líbilo.

Je možné, že spolupráce s výše jmenovanými třemi lidmi bude mít nějakou návaznost, nebo je jen otázkou tohoto jednoho projektu?

Ano, připouštím to. Je to možné.

Pojďme od nové desky. Před Vánocemi jste odehráli jubilejní koncert k 55 letům v O2 areně, který natáčela Česká televize. Jestli mě paměť neklame, v televizi se záznam zatím neobjevil. Jak to vypadá s eventuálním DVD?

Paměť vás neklame. Právě v těchto dnech byl program sestříhán i pro DVD v trvání dvě hodiny patnáct minut a vyjde nejspíš do konce roku.

Zanedlouho vydá debutové sólové album také vaše dcera Marta. Říkal jste, že jí napíšete nějaké písničky. Jak to nakonec dopadlo?

Nakonec z toho nic nebylo, nic nepotřebovala, měla dost svého materiálu a já jsem docela rád, že je tam sama za sebe.

Byl jsem na vašem vystoupení v létě na festivalu na Šiklandu. Zatímco jiní kolikrát ani nedodrží předem stanovený čas na hraní a skončí dřív, Olympic hrál 75 minut a pokračoval by klidně dál. Kde se to ve vás pořád bere?

Těžko odpovídat. Olympic je teď v úžasný pohodě, a tak si to prostě užíváme.