"Bude znít velmi odlišně od všeho, co jsme kdy udělali. To je zásadní záměr. Bude i drsnější," říkal o nové desce Olympicu v propagačních materiálech Petr Janda. Kapela i zvukař pro to udělali všechno možné i nemožné. Basa zní hlouběji než na předcházející nahrávce, skoro vymizely syntezátory na úkor piána a kytarově jde o takřka čistý zvuk.

Velký rozdíl se dá zaslechnout i v bicích, ze kterých Martin Vajgl odejmul blány. Zvuk skupiny tak nabyl na hutnosti, ostrosti a výbušnosti přesně tak, jak si to název desky žádá. Jenže hned první písnička nám servíruje úlet, který by spíš patřil na předcházející CD. A capella odzpívané padesátisekundové intro "Mám radost ze života" sice bez přestávky přejde v ráznou vypalovačku "Leguán", ale celý nástup alba rozhazuje i textově.

"Mám radost ze života, a tak si tady jen tak zpívám, senzační náladu mívám, na holky líbezně se dívám," prostě působí hodně nepatřičně i v kontextu se zadáním, které Janda textařům dal: napsat pokud možno drsné verše, s ničím se moc nemazat. Seskupení píšících autorů je přitom velmi zajímavé, vyjma Jandy samotného nechybí tradiční spolupracovníci Chrastina, Šíp, Brichta či Krečmar, zjevují se tu však i tváře neokoukané v podobě Vlasty Henycha a Ondřeje Fencla.

Ani ti však nepomáhají rozpačité první polovině nahrávky, ze které se vyjímá pouze dojemný ploužák o holce, která nemůže reagovat na Jandovo vyznání, protože je "Němá". Frontman ji zpívá i v zajímavé a celkem netradiční hlasové poloze. Jinak se zařazené písně ani po několikátém poslechu ničím nevrývají pod kůži, působí obyčejně, možná až tuctově, prostě podobně, jak se zpívá v písni "Je to tak": "Všechno se tak nějak zrychluje a taky zmenšuje a taky chybí hit." Ta se zdá být vrcholem zmaru. Tedy po hudební stránce, protože co se týče textu, bije do uší hlavně předcházející a v některých částech se vůbec nerýmující "Muzikál".

Naštěstí v "Noc horká jako dech" dostal velký prostor zmíněný klavír Jiřího Valenty a hned se začalo blýskat na lepší časy. Minimálně po stránce textové jsou skladby "Dlouhán", "Průserář" či "Láska divoká" zajímavými příběhy lidí, se kterými se život příliš nemazlil. Mezi ně se vklínila rozverná "Tancovačka" s výtečně navrstvenými sbory a samplem z legendární skladby "Línej skaut". Zdá se být po boku "Němé" druhým vrcholem alba.

Laťka nastavená "Souhvězdím šílenců" se bohužel po tomto pokusu ani nezachvěla. Formace je prostě už někde jinde a akustičtější a romantičtější tvář, která k ní patří stejně jako bigbít, tu hodně chybí. Stejně tak melodické motivy nemají tah na branku, o ambicích v podobě rádiového hitu ani nemluvě. Lze se jen těšit, že s následujícím "Souhvězdím romantiků" Olympic znovu najde svoji cestu.