Brutal Assault - den 4:

místo: Pevnost Josefov, Jaroměř
datum: 11. srpna 2018
Vystoupili: Wardruna, Pain of Salvation, Belphegor, Danzig, Claudio Simonetti's Goblin a další
Fotogalerie

Pain Of Salvation

Setlist: Full Throttle Tribe, Reasons, Meaningless, Inside Out, Used, Ashes, On a Tuesday

Sepultura

Setlist: I Am the Enemy, Phantom Self, Kairos, Territory, Sworn Oath, Against, Choke, Boycott, Refuse/Resist, Machine Messiah, Desperate Cry, Arise, Ratamahatta, Roots Bloody Roots

Den čtvrtý očima, ušima a objektivem Tomáše Rozkovce

Probouzím se do sobotního rána a cítím v sobě zvláštní pocit. Něco končí… a v tomto případě znovu až za rok začíná. Dnes jdu do areálu s předsevzetím si to užít. Rozhodně nemám pocit, že bych si ty předchozí dny neužíval, to ne, ale nějak cítím, že mi strašně rychle utekly a já už za pár hodin nebudu potkávat (nejen vizuálně) zajímavé lidi, jejichž kumulace je v jaroměřské pevnosti značná.

Tentokrát hltám každý kousek cesty do areálu. Nasávám tu neopakovatelnou atmosféru. Naposledy si odpípnu příchod pod magickou orlicí. U stánku s merchem se chystá výprodej triček z loňských ročníků. Neváhám a za příznivé ceny kupuji nejen sobě, ale i svým dětem, které se chystám jednou na tento skvělý festival vzít.

Na pódiu už řádí parta Angelmaker, která už po ránu nasazuje svým melodicky pojatým deathcorem laťku hodně vysoko. U mikrofonu se střídají dva growleři, jeden vás svým hlasem táhne do pekla a druhý... do nebe? No trochu spojení kulhá, ale budiž. Po nich přichází Akercocke se svým seřízeným strojem. Do lidí pod pódiem tlačí technicky dokonalý death metal s progresivními vložkami. Ostrovní hudební rukopis se u těchto Anglánů nezapře.

Že sobota na Brutal Assaultu bývá žánrově nejbarevnější a nejrozmanitější, dokazuji progresivně ladění Northlane, ale hlavně po nich Plini. Byť jsem od mnoha návštěvníků zaslechl, že na uvedeného interpreta nejdou a že se půjdou raději někam najíst (rozumějte na pivo), tak tento multiinstrumentalista a fenomenální kytarista měl pod pódiem plno. Zahrál celkem sedm převážně poklidných kompozic, které koketovaly s progresivně pojatým rockem a fusion. Myslím, a to i podle slov samotného Pliniho, že pokud nějaká hudební akce ustojí i takovéto rozkročení, pak je Brutal Assault skutečně ten nejlepší festival na světě. Třeba se příští rok dočkáme podobného vybočení v podobě vystoupení Michala Pavlíčka, který by se tu též rozhodně neztratil.

Intergrity mne příliš nezaujali, a tak jdu lovit snímky na louku. Zde v přilehlých chill out zónách se těžce relaxuje. Slunce opět paří a poryvy větru přinášejí mraky prachu. Ach, ta technika, to bude doma čistění. Mezitím jsem navštívil stánek Mystic Production, kde Bruno z Hypnos podepisoval druhé nákladové vydání své knihy "Revoltikon".

Vracím se až na legendu, která vystoupila na velkých pódiích po dlouhých čtrnácti letech. Old schoolová thrash/death metalová legenda Messiah. A přiznejme si upřímně, že až na první trochu rozpačitě ukončenou skladbu to nebylo vůbec znát. Hudebníci logicky vzato zahráli průřez svými vydanými alby a zcela oprávněně si užívali ovací a zaslouženého zájmu při autogramiádě.

Po Plinim přichází další úkrok stranou. Úkrok, který však organizátorům vyšel na tisíc procent. Devadesátková legenda Dog Eat Dog. Jejich rap/funk houpavý metal mne bavil mnohem více než celí RHCHP. A to vážně. Nečekal jsem nic, a dostal maximum. Když jsem zmiňoval frontmana Hentai Corporation, pak John Connor by mohl frontmanství rovnou vyučovat. Dav mu zobal z ruky. Koncert si vyloženě užíval a při následně autogramiádě to byl velmi zábavný chlapík, který se neváhal s kdekým z fanoušků vyfotit. Jedno z nejvyvedenějších vystoupení mimo prime-time

Ouha! Fotoaparát se celou dobu tváří jako dobře nabitý terminátor, a najednou blik! A baterka na minimu. Pospíchám tedy do press centra rychle dobít energii své zrcadlovce, ale i sobě. Přichází totiž rakouský Belphegor. Již před koncertem tyhle chlápky předcházela zvěst, že si nechali přivézt kosti a maso, které ne úplně hezky vonělo. Panečku, také že jo. Hned po Behemoth měli kompozičně nejlepší a nejatraktivnější scénu plnou satanistických doplňků. Jestliže kolega zmiňoval, že ostatní blackové legendy (Marduk, Carpathian Forest a další) měly smůlu, pak Belphegor si užívali svého headlinerovství plnými doušky. Byl to zážitek i pro fotografy. Set byl postaven na posledním vydaném albu "Totenritual", z něhož zazněly hned čtyři kompozice. Opět bravo. Tohle se povedlo.

Už dříve zjitřili emoce při uvedení do line-upu festivalu švédští Pain Of Salvation. Zcela zbytečně. Zahráli především z posledního alba "In the passing Light of Day". Jejich progresivní metal nikterak nevybočoval ze zaběhnutých kolejí, jak se mnozí obávali. Naopak, poslední kompozice "On a Tuesday" vyzněla celým areálem až s jistou osudovostí a atmosférou blížícího se konce celé akce. Asi nejvíce mne překvapila absence, respektive výměna druhého kytaristy Ragnara Zolberga za Johana Hallgrena. Právě u prvně jmenovaného mi dost chyběly jeho doprovodné vokály, který sice Johan zvládal, ale nebylo to úplně ono.

Sepultura - už při stavění scény bylo jasné, že i toto vystoupení bude patřit k těm větším. Boční můstky, piedestal s velkým bubnem sliboval leccos. Derrick Green je velmi charismatický frontman. Ano, všichni máme zafixovanou kapelu s bratry Cavalerovými, ale spral to ďas. Jsou pryč a Sepultura žije. Odehrála skvělý set. Čtrnáct skladeb od alba "Arise" až "Kairos" a logicky největší porce čtyř skladeb odezněla z posledního zářezu "Machine Messiah". Za mě OK. Dostal jsem všeho, co jsem očekával.

Těžký úděl fotografa na této akci. Obsáhnout co největší záběr ze všech vystoupení. Copak se to dá? Sto třicet kapel, pět pódií... Leč, občas se to povedlo a vyplatilo se. Odběhl jsem od Sepultury podívat se na Abysmal Grief a Goblin. Zejména ti druzí mě fascinovali a litoval jsem, že nejsou na hlavní stagei. Spojení skladatele hudby hororů z osmdesátých let Claudia Simonettiho s okolím Octagonu bylo naprosto skvělé. Na plátně běžely dotáčky uvedených hororů a kdesi pod povrchem tepalo progresivně rockové srdce starých Goblin. Samotný klávesový mág Simonetti byl několikrát dojat přijetím ze strany obecenstva.

Dokončuji Sepulturu a chystám se poslední paměťovou kartou na Danziga. Zbytečně. Byť nás ochranka i přes prohlášení, že se po celou dobu vystoupení nesmí natáčet ani fotit, pouští do pitu. Zhasne se a čeká se na příchod této legendy kapely ##Misfits#X#. V tu chvíli na pódium přiběhne chlapík a zuřivě svítí baterkou před sebe, na překvapené fotografy. "Everybody out!" Řve a vztekle máchá rukama. V tu chvíli jsem si myslel, že je to součást show. Byla v tom dávka teatrálnosti, tak jsem si myslel, že to tak je. Nebylo. Byli jsme nekompromisně vyhoštěni za ochranou bariéru. Inu, měl na to své právo a asi i důvody. Trochu jsem tak vystoupení bojkotoval a šel se pomyslně loučit s areálem.

Ambientní Wardruna. To už pro mě byla skutečně labutí píseň. Nafotil jsem, šel si koupit triko a téměř se slzami v očích prošel pod orlicí ven z areálu.

Skvělý ročník. See you in hell… Next year again!