Otevření sedmého a tedy závěrečného dne maďarského Szigetu nerozproudila jen informace, že se v areálu nachází komik Sascha Baron Cohen, jehož alterega Ali-G, Borat, Diktátor nebo aktuálně trojice postav vystupující v seriálu "Who Is America?" už se staly vpravdě legendárními, ale také oznámení, že Fever Ray bohužel pro nemoc svůj večerní koncert na poslední chvíli zrušila. Po Mind Against a The Martinez Brothers se tak stala už třetím interpretem, který tak letos učinil.

Ve stanu A38 proto nastala škatulata, která vyústila v to, že švédská popová zpěvačka Zara Larsson hrála přímo proti Arctic Monkeys. Jak se autorce hitu "Lush Life" dařilo zpívat naživo se tak snad někdo v komentářích podělí, britští rockeři zkrátka museli dostat přednost.

Ještě než na ně ale došlo, zahrál si pod krytým pódiem Lewis Capaldi. Toho jsme se letos v Ostravě nakonec nedočkali a je to velká škoda, držitel nominace na BBC Sound Of 2018 totiž i bez vydaného debutu už měl pod pódiem věrnou fanouškovskou základnu, která s ním těch pár vydaných písniček odzpívala jako jeden muž. Zajímavější ale bylo, jak zpíval on sám. Větší a silnější hlas byste totiž letos v Maďarsku asi nenašli. Písničkář svůj plačtivý vokál dokázal prodat jak ve vlastních, osudových skladbách, tak i v coveru "Issues" od Julie Michaels a z toho, jak zpíval si většina diváků sedla na zadek. Doslova.

Neupravená image, obyčejnost, silný přízvuk a následně předvedené skutečné umění, které jakoby jej předurčovalo k úspěchu v reality show typu X Factor bylo až nápadně podobné Jamesi Arthurovi, jen je škoda, že zatím má v repertoáru jen samé balady. Slyšet ho i v jiné poloze by určitě pomohlo, píseň "Bruises" mu navíc trochu pokazila fanynka, kterou si vytáhl z publika na duet a ve výsledku se ukázalo, že ten text zase tolik neumí. Velkému zážitku to ale nijak neubíralo. Že to nějaká jeho skladba dotáhne minimálně do závěrečných titulků nějaké příští romantické komedie, je jisté už teď.

Na hlavní scéně se mezitím rozehřáli Gogol Bordello, jejichž frontman Eugene Hutz, jak je jeho zvykem, zase pobíhal s lahví vína, aby je pak vystřídali sympatičtí indie-rockeři Blossoms, zda ale vůbec něco odehráli, už nevíme, protože tou dobou jsme se podobně jako velká část českých fanoušků sešli na Europe Stagei, kde si další velký úspěch málem připsal Thom Artway. Rodák z valašské vesničky Vlachovice dorazil s celou kapelou, s sebou ale bohužel vzal do areálu i pořádnou bouřku.

Silný vítr nejprve zvedal prach, pak utrhl celou plachtu ze stage a rozhoupal visící reprobedny, které během těch asi pěti odehraných písniček, které ještě Thom stihl, následně technici narychlo upevňovali, protože nastálé povětrnostní podmínky byly opravdu nebezpečné. Se sílícím deštěm sice tvrdé jádro fanoušků pod pódiem nebo nedalekými deštníky zpěváka neopouštělo, když ale začalo pršet přímo do techniky, bylo jasné, že koncert svého plánovaného konce nedojde. Asi všem přítomným tak bylo v tu chvíli nejvíce líto samotného Thoma, na tak prestižní zápis do svého hudebního životopisu se jistě dlouho těšil, mít místo něj spíše jen hořkou vzpomínku ho určitě musí hodně mrzet.

Útočiště před bouřkou poskytl stan A38, který svou patnáctitisícovou kapacitu při koncertě Nothing But Thieves možná ještě překročil, lidé jej naplnili až po úplný okraj. Fanoušků formace, jejichž zpěvák by si klidně za svůj vokální výkon mohl po Lewisi Capaldim převzít stříbrnou medaili, však dle atmosféry bohužel nebylo mnoho, takže i když kapela hrála jako obvykle fantasticky, žilo to pouze přímo pod pódiem.

Vytrvalý déšť bohužel neustal ani u The War On Drugs hrajících na hlavní scéně, ve finále jsme ale za tu spoušť byli rádi. Koncert totiž nejen že neohrozila, naopak mu ještě dodala na prožitku. Vždyť ke komu jinému by se déšť a tma hodily více než ke králům melancholie, jenž za jejich předchozí album chválily téměř všechny hudební weby planety?

Početná kapela, kterou za jejími zády nasvěcovaly dvě řady reflektorů, které vypadaly jako klopená zatáčka ze závodů Nascar na často i desetiminutových skladbách s dlouhými gradacemi ukázala, co je to perfekcionismus. Frontman Adam Granduciel zpíval fenomenálně, o tom žádná, byli to ale až jeho souputníci, kteří bezchybně dovedli náročné písně až ke svému konci a před jejich vrcholným muzikantstvím a excelentními hráčskými výkony například v "Under The Pressure" a řadě dalších se dá pouze smeknout. Bez debat jeden z nejlepších koncertů celého festivalu.

Pokud už jste slyšeli novou desku Arctic Monkeys, asi budete souhlasit s tím, že před jejich vystoupením bylo největší otázkou, jak ten koncert vlastně Alex Turner a spol. ve finále pojmou. Vždyť se kapela od doby, co nahrála rekordní debut a před devíti lety zahrála na Rock For People 2009 jako skupina hrající něco jako garážový rock změnila k nepoznání. A žánrových veletočů předvedla hned několik.

Kdo čekal našlapaný rockový večírek ve stylu výborného předchozího alba "AM", musel odcházet zklamán. Skladby z něj sice zazněly a nebylo jich málo, skupina hrající pod zlatě nasvíceným nápisem "Monkeys", která byla na obrazovkách přísně zobrazována pouze černobíle, ale vše podřídila aktuální studiovce "Tranquility Base Hotel + Casino".

Takže nejen, že z ní zahrála pět věcí, které se svou spíše baladickou, lounge popovovou polohou s důrazem na básnické texty na festival typu Szigetu moc nehodily, ale navíc i zbytek repertoáru seskládala tak, aby se hrálo hlavně pomalu a písně se spíše jen tak líně převalovaly na jazyku, než že by do něj štípaly jako vosy. Frajerské a ležérní vystupování Alexe Turnera jsme mohli vidět už předloni, když na Szigetu i Frequency zahrál se svou druhou kapelou The Last Shadow Puppets, k níž je aktuální studiovka oprávněně přirovnávána, těžko ale říci, zda za kolébavou chůzí, dlouhými pauzami mezi songy a laxním podáním skladeb byl záměr nebo spíše nějaká chemikálie či alkohol.

Zlověstné riffy z hitové "Do I Wanna Know?", na kterou publikum reagovalo nadšením o pár minut později zklidnila Turnerova hra na klavír, který dostal ke svým třicátým narozeninám, nepřítomný výraz a v jeden moment i přikázání bubeníkovi, aby zrychlil a přešel v další skladbu, ale z koncertu udělaly zážitek, který jste si sice chtěli hrozně moc užít, ve finále ale nezbývalo než uznat, že jasný zvuk, záměr a srozumitelnost The War On Drugs staví pomyslné předskokany výše než se doplazil samotný headliner.

Navíc byl zvláštní i konec koncertu s písní "Arabella", kdy už se zdálo, že je po všem, světla se rozvítila, bary kolem začaly hrát a pak se kapela přece jen ještě vrátila, aby dala další tři songy. Mezi nimi i "R U Mine?", jednu z mála odpíchnutějších kytarovějších věcí, které skupině velmi sluší. Celkově to nebyl úplně špatný set, spíše tam hrály roli rozpaky z rozdílných očekávání a nejednoznačný výkon.

Dojmy nakonec napravil až přechod do stanu na Gorgon City Live, kteří, jak název napovídá, hráli v plnohodnotné sestavě a ne jen jako DJ set, čímž dramaticky stoupla jejich hodnota. Bubeník, dva klávesisté, kteří skutečně hráli a zpěvačka se zpěvákem, kteří se spolu střídali, ale bodovali i společně ve finále Budapešti naservírovali taneční a drum'n'bassové skladby mající blízko k Disclosure i Sigmě. A i když už byly asi dvě hodiny ráno, ta euforie z nich plynoucí byla nakažlivá. Rozdivočelé publikum sluplo "Ready For Your Love", "Here For You" a řadu dalších jako pilulku a když ve finále poslední skladby zpívalo spolu s kapelou "keep on dancing", bylo jasné, že to bude poslední koncert letošního festivalu. Lepší zakončení bychom nevymysleli.

Ačkoliv tedy byla letošní návštěva Maďarska opět neplnohodnotná a ne všechni vystupující nadchli na sto procent, i tak nabídl Sziget takové množství skvělých koncertů, omamného doprovodného programu a v neposlední řadě i jídla, že je zase na co vzpomínat. A pokud jste nebyli, tak i co závidět. Už teď se nemůžeme dočkat sedmadvacátého ročníku.