Velká horka Sziget neopustila ani v jeho šestý den, tedy v pondělí. Pod nově přebarvenou hlavní stageí tak během koncertu Milky Chance opět řádili hasiči a kropili návštěvníky vodou z hadice.

Že bez hitu "Lean On" už se maďarský festival neobejde, ukázala MØ. Ta už v letech 2015 a 2016 spolehlivě zaplnila velký stan A38 a snad i díky tomu, že zrovna slavila narozeniny, nadělili jí pořadatelé tentokrát poprvé hlavní pódium. Známou písničku si tak po loňském roce, kdy ji stejně jako v roce 2015 zahráli i samotní Major Lazer, mohli návštěvníci užít od jeho původní interpretky. Zpěvačka neskrývala nadšení, že je zase zpět na svém oblíbeném festivalu a kromě ikonického tance připomínajícího spíše gymnastiku se vydala i za svými fanoušky do prvních řad.

Na poslední chvíli oznámený Tom Grennan už svým chraplákem zaujal návštěvníky letošního Rock Im Parku, kdy se před dvěma měsíci přidal ke koncertu Chase & Status jako jeden z jeho hostů a zapěl společnou skladbu "All Goes Wrong". Ta nechyběla ani v jeho sólovém koncertu, jen ji tentokrát místo drum’n’bassových rytmů doplnil klavír a značné zpomalení. Jinak se ale jeho show nesla v pozitivní atmosféře, písně jako "Lucky Ones", "Sober" nebo závěrečná "Found What I’ve Been Looking For" ostatně ani nic jiného neumožňovaly. Neznáte-li jej a máte rádi třeba Johna Newmana, mohl by vás bavit.

Shawn Mendes si na letošek naplánoval v Evropě pouhé tři koncerty, nebylo tedy divu, že měl jakožto jeden z mála headlinerů, kteří vystupovali v druhém nejprestižnějším slotu, před hlavním pódiem zcela plno. Sladký popový písničkář, který je jakousi hodnější verzí Justina Biebera a zároveň jej lze považovat za asi nejvážnějšího konkurenta Eda Sheerana, je nejen v Americe extrémně úspěšný a jakýkoliv jeho singl míří okamžitě to tamní top desítky. Navíc má venku ještě horké eponymní album, které je překvapivě snesitelné i pro někoho, komu už je přes dvacet a to především díky vážně parádnímu singlu "In My Blood".

Pod pódiem měl ale dle očekávání armádu náctiletých fanynek s jednodenními páskami, které si kvůli těch asi dvaceti vteřin, kdy zpěvák seběhl k prvním řadám vystávaly místo vepředu už od časných ranních hodin. Nebylo proto divu, že jsme pak na záběrech zabírajících tančící dav mnohokrát zahlédli zdravotníky, kteří přenášely omdlévající a dehydratovaná děvčata do stínu. Nebo že by za to mohl jen ten jeho dokonalý úsměv?

To asi ne, fakt je ale ten, že narozdíl od už zmiňovaného Biebera byl jeho koncert poctivě odehraný i odzpívaný. Show zahájil hit "There’s Nothing Holding Me Back", místo zpěváka jste tak při pohledu k pódiu viděli jen mobilní telefony. Z Mendese stříkal pot už po pár písničkách, šest odehraných novinek, mezi nimiž vynikly "Youth", "Lost In Japan" nebo "Nervous" ukázaly, že jakkoliv je jeho falzet snad až zbytečně nadužívaný, má ho pod kontrolou.

Bez větších problémů se navíc i sám doprovázel na kytaru, jen sólování přenechával na kolegovi z doprovodné kapely. Při coveru "Thinkin‘ Bout You" od Franka Oceana zvládl dokonce i klavír.

Baladu "Never Be Alone" doprovodily tisíce světýlek z mobilních telefonů, ale i francouzský nafukovací jednorožec, který se prodíral davem a než odstartovalo finále s "In My Blood" a "Treat You Better", vložil mezi ně ještě úryvek "Use Somebody" od Kings Of Leon. Kanaďan tak má zjevně dobrý vkus, pokud bychom mu ale měli přece jen něco vytknout, tak je to nedostatek hitů. V hodinu a půl dlouhém vystoupení ta vata byla znát a tak jej například ve srovnání s o den dříve hrající Duou Lipou hodnotíme střízlivěji. Jinak to byl ale určitě nadprůměrný a poctivý koncert. A vzhledem k tomu, pro jakou cílovou skupinu Shawn hraje, ho můžete svým dospívajícím dcerám klidně bez výhrad schválit.

O pár desítek metrů dál se mezitím vzpomínalo na devadesátky. Stan A38 totiž opanovali Goo Goo Dolls, kteří po své zastávce v pražském Lucerna Music Baru dorazili i do Budapešti. Na první pohled tady působili jako pěst na oko, převážně mainstreamově popový a taneční Sziget sice ještě stále nachází místo pro kytary, v jejich věkové kategorii byste ale podobné uskupení v line-pu letošního ročníku museli chvíli hledat. A třeba metal už organizátoři v posledních dvou letech utnuli úplně.

Vyžilí a vrásčití rockeři s blonďatými melíry ve vlasech tak skutečně působili trochu jako z jiného vesmíru, věkově značně postarší publikum ale jejich stan zaplnilo dostatečně. A jakkoliv drtivá většina jejich materiálu střídala průměrné kopírky pop-rocku ve stylu Bon Jovi s těmi nadprůměrnějšími, stejně to ve finále bylo jen o tom jednom. Tedy o nezapomenutelném hitu "Iris", který když se rozezněl, stan málem explodoval nadšením. Taková vlna euforie v něm snad ještě letos nebyla a jakmile frontman přenechal refrény publiku, to řvalo z plných plic tak, jako to ještě nikdo na hlavním pódiu zatím nezažil. Sborový zpěv tak silný, že z toho jde mráz po zádech? I to je možné.

Hlavní hvězda dne, norský DJ a producent Kygo podobně jako jeho kolegové v minulých letech zaplnili prostor před hlavní scénou tak, že se téměř nedalo projít, móda taneční muziky v podání DJů, kteří spustí předpřipravený set a pak do toho jen máchají rukama, bohužel stále trvá. Rozdíly oproti setu puštěnému před měsícem na Colours Of Ostrava aby jeden pohledal, pauza na jídlo tak přišla vhod.

Nutno však ještě podotknout, že publikum mávajícími vlajkami, blikajícími tyčkami a nosící trojici mimoňů i smajlíka ze snímku "Emoji ve filmu" se v rámci žánru a jeho standardů dočkalo několika pěkných momentů i tak. "Kids In Love" ze stejnojmenné desky je líbezná hitovka jedna radost, "Stole The Show" jakbysmet a závěr, kdy Kygo přešel za piano a spolu se smyčcovým tělesem a hostujícím zpěvákem Justinem Jessoem zpívajícím v tričku The Police dali "Firestone" naživo, patřil k nejopulentnějším finále vůbec. Jiskry, rachejte, oxid uhličitý, ohně, konfety, role papíru, to všechno tam bylo. Přeplácanost? Možná. Efektní to ale bylo stoprocentně.

Pak ale přišel zážitek, který to všechno překonal. Cirkusově-divadelní představení si obvykle spojujeme se smíchem a chodíme se na něj dobře pobavit, co když to ale někdo převrátí úplně naruby? Přesně něco takového udělal Nigel Jamieson, který dal dohromady představení zvané "As The World Tip". Na obrovské čtvercové ploše za doprovodu přednahrané hudby a mluveného slova sledujete nejprve skupinu úředníků, kteří důležitě přesouvají papíry sem a tam, aby je náhle za jejich byrokracii a bezohlednost začala příroda trestat. Gigantický jeřáb tak postupně začne čtvercové pódium naklánět, papíry padají ze strany dolů a spolu s nimi i stoly, krabice a nakonec i lidé. Pódium nakonec jeřáb vynese do vzduchu a otočí ho kolmo dolů, takže na něm pět úředníčků visí na lanech a to, co byla původně podlaha, náhle slouží jako promítací plátno. A pak to teprve začne.

Globální oteplování, extrémní chudoba, těžba ropy, tankery, vyčítavé pohledy rodilých Afričanů, tání ledovců, rozpadající se svět, požáry a pády úředníků do lávy. Z dechberoucího vystoupení nelze spustit oči ani na vteřinu, fascinovaní diváci show hltají víc jak poslední řadu "House Of Cards". Označit to pejorativně jako ekologickou agitku by nebylo fér. Náročnost takového vystoupení, jeho příprava a vůbec nápad samotný zaslouží obrovský obdiv. Protože odcházet pobaven, ale zároveň s pocitem viny, to se vám u běžného divadla nebo cirkusu nestane. Těžko se to popisuje, video napoví.

A co se mezitím dělo jinde? Ve velkém stanu mixem trip hopu, synth-popu a electro-indie bavili Little Dragon, v Magic Mirror, kde prostor dostává LGBT+ komunita, si zábavu na starost vzali rodáci z České republiky a k hitům jako třeba "Relax" od Frankie Goes To Hollywood tancovali svalnatí tanečníci v trenýrkách, zatímco v nenápadném dřevěném pódiu zvaném Magic Box bodoval svým jedinečným chraplákem zpěvák kapely The Summer Rebellion z Belgie. Plánovaný přesun na Dona Diabla do někdejší Telekom arény, která byla letos přejmenovaná na Bacardí Arenu ale zhatilo stěhování.

Na stan naší výpravy totiž v mezičase spadla pořádně silná a těžká větev ze stromu. Taková, která by nás zabila, kdybychom byli bývali šli spát jen o něco málo dřív. Beze srandy. Fakt, že jo. To se ostatně už před dvěma lety jedné takové větvi povedlo, organizátoři to ale tehdy přešli prohlášením, že přece stan stál v oblasti, u které byla cedule, která před padáním větví varuje a jelo se dál, protože Show Must Go On. Jenže tyto cedule naleznete prakticky po celém ostrově stejně jako stromy samotné, takže postavit si stan jen na skutečně bezpečném místě se podaří jen zlomku z devadesáti tisíc lidí, kteří se většinou v jeden moment na festivalu nachází. Řešení spočívající v přespávaní v hotelích v Budapešti nebo nějaké formě VIP městečka s chatkami pro všechny návštěvníky stačit nebude, jak už bylo řečeno v minulém dílu reportu, maďarská hudební přehlídka je zkrátka nastavena primárně na pokořování rekordů návštěvnosti a komfort návštěvníků je důležitý jen do určité míry, stany tak stojí všude. Jeden vedle druhého, u cesty, u toi toiek, u popelnic, z kopce dolů i jakkoliv jinak. Protože místo na ně prostě není. Riziko trvá.

Po přestěhování se jinam nastal čas vrátit se k muzice. Jméno Nick Murphy vám možná nic moc neřekne, ovšem pseudonym Chet Faker už by zarezonovat mohl. Muzikant se předloni rozhodl vrátit ke svému občanskému jménu, aby tak potvrdil změnu, ke které v hudbě dlouho směřoval, jelikož ale historie hovoří vždy spíše ve prospěch zaběhnutých značek, dá se asi očekávat, že se k pseudonymu brzy zase vrátí. Stejně ho teď totiž najdete v line-upech festivalů pod jménem Nick Murphy FKA Chet Faker, takže si evidentně moc nepomohl. Tvorbu má ale stále zajímavou, kdo jej před lety viděl na Colours v Ostravě jako nesmělého písničkáře s klavírem, toho musela současná elektroničtější a rychlejší tvorba možná trochu překvapit, dlouze protahované úvody a finiše jednotlivých skladeb ale byly ku prospěchu, řetěz nepolevoval.

Program ve stanu A38 ale skončil až Damian Lazarus & The Ancient Moons, který coby DJ doplněný o klávesáka a příležitostného zpěváka zahalil poslední zbytky návštěvníků do elektronicky tanečního oparu nekomerční hudby.

Závěr týdenního festivalu obstarali v úterý Arctic Monkeys, sekundovali jim například The War On Drugs, Zara Larsson, Lewis Capaldi, Nothing But Thieves, Gorgon City Live, Delta Heavy, Blossoms, Gogol Bordello nebo náš Thom Artway. I o nich tak bude třetí a závěrečný díl reportáže z Budapešti.