Velký metalový svátek nastal v moravské metropoli první červencovou středu. V jedinečném prostoru Sono Clubu totiž vystoupili In Flames. Kapela, která v polovině 90. let spolu se Soilwork a Dark Tranquillity zformovala takzvaný severský melodický death metal. Ten inspiroval i první vlnu amerického metalcoru (As I Lay Dying, Killswitch Engage a další). A i když dnešní podoba kapely s tou původní nemá personálně (a už vůbec ne hudebně) moc společného, spokojeni nakonec museli odcházet všichni její fanoušci.

Ten večer všechno šlapalo, jak mělo, a tak přesně na čas, na support s až nečekaně dobrým zvukem a osvětlením, spustila izraelská předkapela Walkways. Před koncertem jsem si o nich nic nezjišťoval a čekal jsem spíš nějaký evropský melodický rock metal. Jaké pak bylo nejen mé pozitivní překvapení, když kapela začala. Takhle dobře zahraný a napsaný nu-metal jsem už dlouho neslyšel. Jasně, žánrově nic nového a zpěvák má podle frázování a zabarvení hlasu hodně rád Jonathana Davise, ale buďme rádi za ty dary, takhle už dneska skoro nikdo nehraje.

Přesvědčivý vokalista se širokým výrazovým rejstříkem a výborným přízvukem à la rodilý Američan, chytlavé střídání melodických a tvrdších partů, inspirace v Korn, Drowning Pool nebo Coal Chamber. Moc dobře odvedená práce, tuhle nadějnou exotickou partu se vyplatí dál sledovat.

Samotné švédské Plameny spustily přesně na čas s úderem půl desáté a hned od začátku napraly do publika své nejlepší kousky (viz setlist). To sice na jednu stranu skvěle odpálilo koncert, na druhou stranu si muzikanti možná zbytečně vystříleli své nejsilnější patrony hned ze startu. Atmosféra koncertu pak totiž lehce kolísala. Šlo jinak o úplně první vystoupení aktuální letní šňůry, ale pánové jsou natolik zkušenými hudebníky, že nějaká nerozehranost nešla vůbec poznat.

Současná kapela stojí na jediných dvou původních členech, a i když by škarohlíd mohl označit aktuální sestavu za revival, právě zpěvák Anders Fridén a dnes už šedivý kytarista Bjorn Gelotte jsou poznávacími znaky formace. Andres už před řadou let shodil dready a dnes vypadá jako takový obyčejný sympatický automechanik od vedle - v bílém tričku, zarostlý a s oldschoolovou kšiltovkou. Tak trošku jako Kato z Prago Union, podoba by se našla. Jeho scream ale pořád loupe omítku ze zdí a i v čistých vokálech bylo slyšet znatelné zlepšení.

Zaznělo skoro vše podstatné ze zlatého období kapely ("Reroute To Remain", "Soundtrack To Your Escape" a "Come Clarity") a neztratily se ani nové věci, především výborné hitovky z posledního studiového zářezu "Battles", jejich nejlepšího počinu za posledních deset let, kde naplno využili svůj um napsat silnou melodickou pecku. Původním fanouškům to asi moc po chuti není, ale kapela se holt vyvíjí (podle autora správným směrem, v tvrdém metalu je stále z čeho vybírat) a svým hitovým potenciálem těší fanoušky i sebe.

Koncertu tak nelze moc co vytknout, možná jen slabší interakci zpěváka Fridéna. Ale když už promluvil, stálo to za to a byl poměrně vtipný. Po necelých devadesáti minutách bylo po všem (bohužel hned a bez přídavku). Naplněné Sono ale přesto mohlo být rádo, že vidělo legendu už dvou generací naživo.