Pražská pětice dovede překvapit už pohledem na promofotky. Pyšní se totiž frontwoman. To by samo o sobě mnoho neznamenalo, spíše je to v žánru značně neobvyklá záležitost, a když už nic jiného, kapele to přidává na vizuální jedinečnosti. Album "Asymbiosis", které Noisebleed nedávno pustili do světa, staví na přímočarém nářezu. Jsou-li ženy křehká stvoření, o zpěvačce Evě se to trochu zdráhám říct. Její growl je hrubý, tvrdý, bez zjemňujících podtónů, a jak často bývá metalcore postavený na vokálním kontrastu, Noisebleed tuhle pozici prakticky neopouštějí a svůj výraz nezjemňují. Přidávají-li se další hlasy, opět je to ničím nepřikrášlovaný growl. Bohužel mému uchu právě kvůli jednotnému stylu zpěvu hlasy členů bandy trochu splývají.

Po těch necelých čtyřicet minut Noisebleed do posluchačů ládují velké dávky temné energie, nedávajíce příliš možností k vydechnutí - snad jen ve vnitřně vznešené baladě "Into the Void" či "Prey" (které dávají prostor k tomu, aby se vokalistka, respektive všichni vokalisté předvedli i v jiných výrazových rejstřících) se najde chvilkový prostor k hlubšímu nádechu.

Nezvyklým úkazem jsou subtilní melodie, které kreslí dvojice kytar. Nad riffujícím spodkem se vznášejí křehké tóny, které celek nadlehčují a jasně se sytí z takových zdrojů jako Iron Maiden, Judas Priest (třeba "Singularity" nebo "Awake") či Megadeth ("Watch It Burn"). A tento jemný střed, jakýsi krém mezi dvěma hrubozrnnými (celozrnnými?) korpusy je tím hlavním, co pozvedá "Asymbiosis" vysoko nad žánrový průměr.

Osmičku skladeb pojí příběh, sci-fi vyprávěnka o posledním přeživším ve zničeném světě. Upřímně - příběhu by ani potřeba nebylo, hudba sama je natolik vypovídající, že se nepotřebuje opírat o berličky tohoto typu.

Album "Asymbiosis" vzniklo prakticky na koleně, neopírá se o jakoukoliv profesionální studiovou produkci. Naštěstí to poznat není. Kapela si se zvukem dala hodně práce, všechny nástroje - a zejména již zmíněné důležité kytary - jsou od sebe dobře rozlišitelné, harmonie jsou čitelné, instrumenty si zbytečně nekonkurují. Místy by to možná chtělo o něco hutnější bicí a vůbec rytmiku obecně - na "Asymbiosis" jsou totiž oním pevným základem, na který se staví, spíše kytary.

Není však třeba vychytávat mouchy na jinak velmi povedeném celku. Má nápad, se žánrovými proprietami pracuje svěže a nebojí se hrabat v hudební minulosti, přičemž objevy zde učiněné celek příjemně koření. Progresivní melodický metalcore? Proč ne, Noisebleed tohle prapodivně znějící spojení dali. A hlavně ustáli. Neztratili nic na nekompromisním přístupu, ale zároveň ho dokázali nadlehčit tak, že do něj dostali tolik vítaný čerstvý vítr. A to se vždycky cení.