Po dlouhých dvanácti letech se do brněnské metropole vrátila jedna třetina svaté trojice britských hardrockových velikánů sedmdesátých let, Deep Purple. Ti spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath položili základy rockové hudby tak, jak ji známe dnes. Proto bylo pro každého fanouška tohoto žánru, bez ohledu na věk, povinností se první červencové pondělí vypravit do DRFG Areny.

A podle toho to taky vypadalo. Jestli nebylo přímo vyprodáno, kapacita se tomuto stavu velmi blížila a zcela naplněné tribuny - o ploše na stání ani nemluvě - dávaly tušit velký zážitek. S úderem osmé se brněnský hokejový svatostánek jali rozpumpovat místní Lidopop. Formace vzniklá na troskách tragicky zaniklé kultovní funky kapely Narvan vystupuje na různých festivalech a před velkými jmény poměrně často a svou roli vždy odvede se ctí. Oproti původní kapele jsou Lidopop tvrdší a hutnější, chvílemi zabrousí i do zemitého grunge, chvílemi je to takový tvrdší crossover modelu devadesátek. Patří do podobné žánrové sorty jako brněnští kolegové Ten Sticks. Ani jedna skupina ale nijak extra nevyniká hudební nápaditostí a české texty rovněž nepatří mezi jejich silné stránky.

Příchod hlavních hvězd avizovala parádní projekce odkazující na desku "Deep Purple In Rock" s tvářemi členů stylizovaných jako slavná hornatá památka s hlavami amerických prezidentů. Byla to předzvěst vynikající vizuální show, kombinující různé obrazce a motivy s dobře snímaným děním na pódiu. Opravdu scéna, kterou od takových legend čekáte. S úderem deváté večerní Deep Purple odpálili show letitou vypalovačkou "Highway Star" a bylo hned jasné, že půjde o poctivý muzikantský koncert.

Nehledě na svůj pokročilý věk předváděli hudebníci strhující výkony. Nasazení bubeníka Iana Paice, kytarové mistrovství Stevea Morse (ne nadarmo byl svého času součástí virtuózního kytarového tria G3) nebo prstová ekvilibristika klávesáka Dona Aireyho. Ten plně zastoupil zesnulého Jona Lorda a jasně dokázal, že jeho hudební party po boku Ozzyho Osbourna nemohly ani zdaleka prokázat jeho schopnosti. Nemluvě o přehrání slavného motivu českého klasika vážné hudby, pochopitelně k velké libosti publika.

Celý koncert byl vůbec prošpikovaný různými klávesově-kytarovými sóly a duely, v nichž se oba protagonisté mohli do sytosti vyřádit. Tím se plynule dostáváme i k některým neduhům večera. Těch všech vsuvek a intermezz bylo možná až moc, někdy narušovaly spád koncertu a při pohledu na setlist vidno, že toho Britové zas až tak moc neodehráli. Kde byly "Black Night", "Fireball" nebo "Burn" ("Child In Time" naživo asi nečekal ani největší optimista)? Možná to všechno mělo ale i pragmatický důvod, a to zpěváka Iana Gillana. I když vypadá pořád stejně jako při minulé brněnské zastávce, na jeho energii a zpěvu už jsou léta poznat z celé kapely asi nejvíc.

Každou chvíli během zmíněných vsuvek odbíhal do backstage a vypadalo to, že by plnohodnotný koncert o standardní porci skladeb už asi bez ztráty kytičky nezvládl. Není se čemu divit, věk nezastavíš a již zmíněný Ozzy je na tom koncertně ještě o úroveň hůře. Na druhou stranu, souputník Robert Plant nebo ještě o dekádu starší The Rolling Stones jsou důkazem, že to jde v plné polní i v pokročilém věku.

Přesto však mohli fanoušci odcházet spokojeni. Výborná audiovizuální show (byť s horším zvukem), znamenité muzikantské výkony. A i když se ani zdaleka nedostalo na všechny zásadní kousky, pořád šlo o jednu z posledních možností vidět legendu z největších naživo. A to se počítá.