Za festivalem Metronome zčásti stojí zkušení organizátoři souběžně se konajícího United Islands Of Prague, čímž na sobě obě akce docela paratizují, jelikož se návštěvníci nedokážou rozdvojit a musí si vybrat, kam jít. Navzdory relativnímu mládí této akce by se ale tedy dala čekat určitá profesionalita. A ne že byste si jí nevšimli - areál se od loňska opět proměnil k lepšímu, vše je tak nějak blíž, přibyla druhá velká stage, stanové městečko a ve stáncích se to jen hemží pochutinami všeho druhu.

Jenže co je vám to platné, když půlku odpoledne strávíte ve frontách. Hodinové čekání u vstupu, fronty na jídlo, na pití i na toalety... Můžete být fanoušek, jaký chcete, a přát Metronomu, ať se jednou vypracuje na pražskou verzi Colours Of Ostrava, kterou by se nepochybně i díky bohatým sponzorům mohl jednou stát, ale takové věci otráví každého.

Vlastně jedinou věcí, která překvapivě celkem fungovala, byly cashless náramky. A i když mám osobně za to, že je to jeden z nejpitomějších výmyslů, jaké se na festivalech v posledních letech objevily, protože nutnosti mít s sebou peněženku, z níž si ty finance na kartu nahrajete, vás to samozřejmě nezbaví, sluší se alespoň uznat, že na transfery v pátek fronty nebyly.

A pak je tady line-up. Ten je na poměry dvoudenní akce při srovnání s podobně ambiciózní konkurencí poměrně skromný, a pokud neholdujete headlinerům Massive Attack a The Chemical Brothers, což jsou pochopitelně pro řadu lidí velká lákadla, moc dalšího už toho v nabídce není. Neberte to, prosím, jako dehonestaci ostatních vystupujících, jen se velmi často přistihnete, že pokud vás v odpoledních hodinách daný koncert zrovna nechytne, alternativa vesměs buď není nebo není tak hvězdná. Jste-li proto z jiných festivalů zvyklí na přebíhání od scény ke scéně, protože všude se děje něco zajímavého, zde se můžete leckdy přistihnout, že už vlastně jen čekáte na hlavní hvězdu večera.

Není to veselé čtení, pochopitelně, ovšem má-li se festival někam posouvat, nelze nad podobnými věcmi mávnout rukou. Konkurence není málo a je potřeba ukázat prstem na chyby, které akci brání v rozletu.

Pojďme proto k pozitivnější věcem. O kapele TH!S, v níž hraje na basu herec a režisér Vojta Kotek, se nesly pozitivní zprávy už od jejich koncertě ve Foru Karlín, kde předskakovali Franz Ferdinand. Také zde jim velké pódium slušelo. Je na nich vidět, jak moc je to hraní baví, že z toho zároveň mají velkou srandu a navíc je jejich muzika parádní, řízný rock'n'roll.

A jak se TH!S se svým rockem vraceli do minulosti, úplně stejně to s funkem udělali Sexy Dancers. Nebýt dodnes z rádií vyhrávajícího hitu "Slim Jim", asi by se na formaci, v níž tvoří ústřední pěvecké duo Dan Bárta a Dara Rolins, už dávno zapomnělo. Jak koneckonců sám Bárta prohlásil, od roku 1999 spolu stáli na jednom pódiu jen dvakrát. A přestože by se od podobného návratu dalo čekat, jak už to tak občas bývá, ledajaké fiasko, stal se přesný opak.

Oba hlavní protagonisté spolu s Romanem Holým, Adamem Kollerem, Mirkem Chyškou a spoustou dalších odehráli tak ohromně zábavný koncert, že se tomu až nechce věřit. U podobných návratů často bývá problém absence chemie, kdy cítíte, že tam jde všem hlavně o peníze, ale tady ne. Taková radost, jaká se ze všech zúčastněných přenášela na publikum, se jen tak nevidí.

Anglicky zpívaná muzika nemající tolik slov, ale o to více nabízející opakující se instrumentální pasáže, by už dnes asi sama o sobě neobstála, zde ale dávala oběma zpěvákům dostatek prostoru nejen pro vokální vyřádění se, ale také nabídla spousty míst, kde se mohli, jak už název napovídá, nějak sexy vlnit. Možná byste čekali, že to bude hlavně doména Dary, nicméně ani Dan Bárta nijak nezaostával a místy si dokonce bral pozornost jen na sebe, neboť jeho hlasové i pohybové schopnosti byly zkrátka dech beroucí. V největším hitu "Slim Jim" je navíc pěvecky doplnil i náhle se zjevivší Matěj Ruppert a společně dovedli nečekaně výborný koncert do závěru.

A jak se Sexy Dancers návrat vydařil, tak Tom Odell zklamal. Ne že by to u něj bylo po loňském koncertu na Szigetu nějaké velké překvapení, jen se bohužel znovu ukázalo, že ho ke slávě táhne především silná dívčí fanouškovská základna, která s jednodenními páskami na rukou pištěla pod hlavním pódiem. Klavírní pop, jakým se písničkář prezentuje, je ale unylý a repetitivní až hrůza.

Všimli jste si třeba, že skoro každou písničku končil zpomaleným zopakováním ústřední linky textu, kterou daný song prodloužil o minutu až dvě? Nebo že když už náhodou rozjel nějakou rychlejší věc, v níž musel zpívat expresivnějším hlasem, z hrdla mu vycházel uchu zcela nelahodící řev? Ano, vylezl sice na klavír a část písničky odzpíval slečnám v prvních řadách přímo do jejich nastavených smartphonů a dokonce naživo odprezentoval i nový singl z třetí desky chystané na říjen, ale celkově to bylo nezáživné a hudebně nezajímavé vystoupení. To už radši třeba znovu Matta Simmonse.

Legendární The Velvet Underground, to není jen Lou Reed, byť právě s ním si kapelu většina lidí spojí nejvíce. Je to také John Cale, který s ní nahrál dvě alba a pak se vydal na sólovou dráhu. A tak jako na svých studiových počinech, tak i naživo střídal zpěvné, rockové písně s experimentálnějšími, alternativnějšími kusy, přičemž se doprovázal na klavír, kytaru nebo housle. Není pochyb, že právě on mohl být pro spoustu rockových fajnšmekrů tou pravou hvězdou letošního ročníku. Stejně jako se to pro mnohé podařilo loni s The Pretty Things.

Samostatnou reportáž z koncertu Massive Attack najdete zde, z oslav třicetin Tata Bojs pak tady. V sobotu se Výstavištěm rozezněli například The Chemical Brothers, David Byrne, Mydy Rabycad nebo Faithless v DJ setu.