Kdybyste se zeptali libovolného účastníka posledního koncertu Asking Alexandria u nás, zda se mu líbili více oni, nebo po nich vystupující Parkway Drive, asi by se jen málokterý přiklonil na stránku britských metalcoristů. Ti totiž trpěli slabším zvukem, nevýrazným zpěvem a vůbec poměrně slabým výkonem. Naproti tomu megahvězdy z australského Byron Bay předvedly ve Foru Karlín dost možná nejlepší metalcorový koncert, jaký jsme tady za dlouhá léta viděli, a s velkou pravděpodobností tak bombastickou show budou muset překonat jen oni sami.

Nebylo tedy divu, že na poražené nedorazilo tolik lidí, kolik by jich karlínský sál snesl. Víceméně by se všichni vměstnali do prostoru mezi zvukařem a zátarasy pod pódiem, zase je ale dobře, že se koncert konal na místě, kde je příjemně dýchatelno.

A dýchat spolu v jedné místnosti už zase nejspíš dokážou i zpěvák Danny Warsnop s kytaristou Benem Brucem, jejichž vzájemné plivance poté, co frontman zanedbával docházku do studia a nezřízeným životním stylem i příklonem k měkčím kytarovým žánrům od sebe všechny odehnal, vyústily v jeho odchod. Výsledkem byla hard rocková kapela We Are Harlot i sólová country sbírka vydaná pod vlastním jménem, zatímco zbylí členové s Denisem Stoffem dali dohromady album "The Black", které fanoušky rozdělilo na dva tábory. Jenže ani tato sestava nevydržela a k překvapení asi všech zúčastněných - a fanoušků zejména - došlo k reuninonu původního obsazení. To stvrdila povedená eponymní deska a tradá, Asking Alexandria jsou zase zpátky.

Nicméně abychom dokončili myšlenku - ústřední duo už spolu nejen že zase hraje a skládá písničky, ale i naživo už tam na rozdíl od minula je zase vidět jejich vzájemná jiskra. Vtípky jako plácnutí přes Benův zadek nebo fórky o orálním sexu byly (neplánovanou?) součástí představení.

V setlistu o patnácti položkách samozřejmě pro čtvrtou řadovku nebylo místo, a jestli z něj něco čnělo, tak to byly především novinky. Už úvodní "Into The Fire" svým epickým refrénem ukazovala, že pokud by Parkway Drive jednou měli být nástupci Slipknot, pak Asking Alexandria míří na pozice dosud hlídané kapelou Bring Me The Horizon. A to i přes to, že to nejsou takoví potetovaní kluci z hitparád jako právě sípající Oli Sykes a jeho parta a na rozdíl od první zmíněné dvojice mají menší zálibu v breakdownech a řevu a naopak vyvíjejí větší snahu o zřetelné melodie a čistější zpěvy.

Výborně naživo fungovala i novinka "When The Lights Go On", v níž energický přednes doplnily výtrysky stlačeného dusíku, nebo singl "Alone In A Room", jehož zřetelný, melodický refrén z hlavy jen tak nedostanete. Za pozornost stály také akustické vložky s "Vultures" a nedávno předělanou "Someone, Somewhere", které těsně před koncem doplnila ještě hitovka "Moving On", v níž je pro změnu vliv Avenged Sevenfold nepřeslechnutelný.

Zároveň si nešlo nevšimnout, o kolik lépe to najednou Warsnopovi zpívalo. Jakmile nemusel řvát a mohl ukázat i jiné polohy svého hlasu, viditelně ožil a jeho party rázem patřily k nejzajímavějším okamžikům večera. I přes jinak slušné zapojení se do dění (byť diváky v dlouhých pauzách bránících dostat lidi do varu bavil hlavně kytarista Bruce) je na něm ale zkrátka stále vidět, že už je muzikantsky dávno jinde. Úspěch a konzervativnost většiny fanoušků skupiny, která mu otevřela dveře do světa, jsou pro něj stejně odměnou jako břemenem. Avšak i přes místy lajdácký přednes bez života v částech, které by naopak měly být pořádně nabroušené, se stále jednalo o mnohem lepší koncert, než který u nás odehráli posledně. Žádná bomba, u níž byste si museli rvát vlasy, že jste tam nebyli, to sice nebyla, ale stačilo to. Takže jak se říká - sečteno podtrženo, za nás dobrý.