V životě člověka nezlomí nic tak jako jeho psychika. Pokud má ale silné zázemí a touhu žít, dokáže překonat i sebevětší nástrahy a strasti. Nejinak je na tom Karel Gott. S manželkou Ivanou a dcerami Charlottou a Nelly vytvořil po roce 2000 fungující rodinu, která mu dodává nezbytnou podporu, a jeho touha a chuť zpívat a dělat lidem okolo radost je tak s přibývajícím věkem stále větší a větší.

Zástupy jeho fanoušků navíc neřídnou, a proto má Supraphon prakticky každý rok důvod dělat jim radost ať už nějakou kompilací ("40 Zlatých slavíků"), reedicí ("Vánoce ve zlaté Praze"), výpravným boxem (5 CD "Duety"), řadovým albem s původními písněmi ("S pomocí přátel") nebo coververzemi zahraničních hitů ("Láska je nádhera", "Dotek lásky").

Předlohu z posledních dvou jmenovaných samplerů použil i na novinkovém disku "Ta pravá". Jak už je zmíněno v perexu, titulní skladbu mu na míru napsal Marek Ztracený, zbylých jedenáct si pečlivě vybral Mistr sám. Zde je zapotřebí zdůraznit, že Gott má domácí i zahraniční scénu populární hudby zmapovanou jako málokdo a své leckdy až encyklopedické znalosti využívá v obsáhlém bookletu při vysvětlování, proč si vybral právě tyhle písně. Precizně zná genezi vzniku každé skladby, má přehled o autorech a ví, které skladby jeho naturelu, hlasovému fondu a rozsahu budou nejvíc slušet.

Nebojí se sáhnout hluboko do historie a vybrat i aktuální hity. Pro tentokrát si vybral v katalogu skladeb Chrise De Burgha, Toma Jonese, Donny Summer a dalších. Nebál se ani disneyovek a song "Sám Bůh ví jen", který pojal jako duet se svou dlouholetou sboristkou a jednou z nejméně doceněných zpěvaček u nás Dashou, je jedním z vrcholů desky. Nutno říci, že ohledně výběru jednotlivých písní se Gott trefil takřka ideálně. I poměr pomalých skladeb a tanečnějších vypalovaček je uspokojivý.

Jenže zásadním problémem je produkce desky. Tu si opět vzalo pod patronát duo ORM a ze spousty skladeb dokázalo vysát jejího ducha a zabít živost až přílišnou sterilností a uhlazeností. Když se ve "Zpívat dívce, kterou mám rád" najednou objeví víc živých nástrojů, je to jako příjemný vánek v dusném dni. Proto je celkový dojem rozpačitější, než by musel být. Gottův hlas na nahrávce zní velice slušně, produkci však chybí život a alespoň kapka syrovosti. Dá se však očekávat, že pokud se Mistrovo zdraví ustálí, určitě to není jeho poslední cesta do nahrávacího studia.