Před dvěma roky se Rival Consoles prvně představil Praze s rámci Erased Tapes showcase večera, tehdy neměl tolik prostoru a během setu ho provázelo i pár zádrhelů, přesto si jej nemálo posluchačů zapamatovalo. S novou deskou "Persona" však vše potřebné dohnal a znovu ukázal, že jeho hudba má nezaměnitelnou tvář, i když vyloženě narváno tentokrát nebylo. Večer ale zahajoval Stroon se svým jiným tvůrčím přístupem, přestože se celý koncert pohyboval v převážně experimentálnějších rovinách.

Dalibor Kocián aka Stroon ve své hudbě staví na improvizaci s vibrafonem a až posléze staví další struktury - ve stejném modelu bylo vystavěno i jeho vystoupení. Většinou nejprve rozehrál tóny vibrafonu a až do nich vpouštěl smyčky beatů a melodických fragmentů (v závěru si na chvíli vypomohl i s elektrickou kytarou). Set byl postaven na novince "Vice Laboratory", ta odezněla skoro kompletní a téměř v chronologickém pořadí. Nechyběla tak dramatická "Blizzard Of Storms" nebo rozvrstvená klubovka "Ballerina Box", která funguje jako určitý středobod jeho současného hudebního rozpoložení. Většina kompozic na sebe plynule navazovala a držela publikum ve střehu. Na úplný závěr si pak ponechal něco jako svou největší hitovku "Astatine", která těch zhruba čtyřicet minut krásně obloukem uzavřela a překlenula onu vnitřní terapii hlavního aktéra. Náhled do jeho zvukové a pocitové laboratoře odhalil, jak členitá jeho tvorba může být, a i bez jakékoli projekce dokázala vtáhnout do děje.

Po krátké přestavbě scény mohl Ryan Lee West rozjet svou studii lidské osobnosti. Vybral si k tomu převážně hybnější tracky z alba "Persona", které vnořil do temnějších a syrovějších poloh (napomáhala tomu i velmi minimalistická, až abstraktní projekce) a od úvodní "Unfolding" bylo jasno, kam nás Rival Consoles chce vtáhnout. Bohužel nezbylo příliš prostoru na melodramatické částí této nahrávky, třeba taková "Untravel" nezazněla vůbec. Byl to ale procítěný a skvěle vystavěný elaborát zkoumání lidských osobností a toho, jak v uspěchané současnosti dokážeme vnímat sami sebe. Ryan se do všeho nořil s vervou, nedošlo tak na nějaké chybné breaky (jako minule) a vytvářel celistvé spirály (bloky) melodických erupcí v hutných rytmech, které válcovaly prostor Paláce Akropolis.

Jak již bylo naznačeno, West sklouzával po temnějších hranách vlastností osobností a tuto niternost skutečností rozvíjela samotná projekce. Ta zjevně využívala komplikovaných algoritmů destrukce obrazu (nějakého vybraného snímku, fotografie) a jeho zpětného skládání pomocí čar a zkreslených skic původního záběru, kdy do převažujících odstínů černé a bílé vstupovaly postupem času další barevné fragmenty, v nichž dominovala sytá červená (ta je zastoupena i na přebalu desky). Celý tento vizuál s hudební složkou fungoval uhrančivě a způsoboval hypnotizující pulsy.

Rival Consoles se na pár chvil vydal i do své minulosti, kdy připomenul zejména minulá dějství z povedené nahrávky "Howl". Vše však do sebe zapadalo jako působivá skládačka nálad a Ryan byl mistrem těchto chvil. Ať už to byly skvostné "I Think So" a "Sun's Abandon" nebo gradující hymnus "Hidding" - nedošlo na žádné hluché místo. Zvukově vše bylo nahlas (a chvilkami se zjevoval i tradiční neduh velkého sálu Akropole, která při určité dynamice nízkých frekvencí rušivě rezonuje), nic nebylo zkresleno a dal se rozpoznal každý element, zvukový detail, s kterým West pracoval. Zkrácenou formu setu ze současné tour si můžete připomenout níže.

Oba aktéři včerejšího večera - Stroon a Rival Consoles - předvedli, jak v dnešní době může vypadat experimentálnější poloha elektroniky, každá z nich měla svou osobitou tvář s charakteristickými rysy. Rival Consoles navíc přidal svůj cit pro detaily, které důmyslně rozvíjí s každou novou nahrávkou. Bylo to hodně povedené spojení, jen to vše nějak podezřele rychle uteklo.