Bonobo, vlastním jménem Simon Green, je stálicí ambientní elektroniky už 18 let. Jeho debut "Animal Magic“ sice okouzlil posluchače po celém světě, kritici ho však svého času nedokázali úplně docenit. Green se posléze etabloval dalšími čtyřmi řadovými alby pod věhlasnou hlavičkou Ninja Tunes a v roce 2017 vydal zatím poslední kousek, který teď představil v Praze.

"Migration" patří zvukově k těm něžnějším, downtempovým albům. Bonobo se po dlouhém nomádském životě, kdy objížděl turné i osmnáct měsíců v kuse, usadil v Los Angeles. Oproti New Yorku bylo pro něho L.A. více přírodní, klidnější, obklopené úchvatnou přírodou. Známé jsou jeho výlety do pustiny v Údolí smrti, jež se i otiskly na zvuku posledního alba. Shodou náhod se navíc zabydlel na tom samém kopci jako další britský elektro-mág Jon Hopkins. Dlouho netrvalo než ti dva spolu začali komponovat, a právě hned první tóny z titulní skladby "Migration“ jsou dílo Hopkinsovy citlivé klavírní hry.

"Migration" je celkově velmi osobní, výpovědní album, zachycující všechny odstíny života, se všemi vrcholy i propady. Jeho méně taneční ráz by možná někoho odradil od návštěvy koncertu, Bonobo si však vždy, kromě své basy, na podium pozve i mnoho dalších hudebníků s živými nástroji pro obohacení live-setů. Tudíž ani v Praze nechyběly bicí, kytara, klávesy, flétna nebo saxofon.

Samotný koncert otevřel mladík Poté, obklopený kol dokola perkusemi, jež se s totálním entuziasmem ponořil do své performance. Přestože jeho sofistikovaný až experimentální přístup vyžadoval určité soustředění a trpělivost, odměna stála za to. Melancholický mužský vokál se originálně prolínal s příjemnými bicími, vše v atypickém a velmi autentickém konceptu. Možná však za to mohla tato jistá náročnost či i mírná absence komunikace Potého s publikem, ale narvaný sál plný mladších posluchačů ztrácel pozvolna pozornost a naplnil se hlukem. Škoda, tento talentovaný zpěvák si rozhodně zasloužil víc.

Hlavní hvězda Bonobo byl na druhou stranu přivítán bouřlivým jásotem a svůj set odstartoval zmíněnou titulní skladbou. Úvodní nálada večera byla spíše tanečně housová, dokud nepřišlo citlivé zklidnění s písní "Towers“ z pátého alba s exoticky křehkou hostující zpěvačkou Szjerdene. Zvuková nádhera pokračovala s další pomalou hitovkou "Surface“.

Nutno dodat, že vše doplňovala úžasná vizualizace, jejíž jednotlivé kapitoly spojovalo téma svítícího objektu v panoramatické krajině, případně dech-beroucí scenérie přírodních krás nasnímané dronem.

Jak večer pokračoval, africkým nápěvem v "Bambro Koyo Ganda" se odstartovala až téměř rave party a v tanečním tempu se zůstalo ještě chvíli. Při finále veselé pecky "We Could Forever“ ze čtverky "Black Sands" vybuchlo u pódia obrovské množství bílých konfet a pokryly první řady diváků jako sníh. Tento milý vtípek ocenili všichni bujarým výskotem a nálada v sále dosáhla varu jak při silvestrovské party.

Pak jsme se opět ponořili do down-tempa, občas se celá kapela kromě Simona Green stáhla do ústraní, občas skladby doplnila zpěvačka svým fenomenálním hlasem, abychom se posléze vyhoupli zase v up-tempu a příjemně rozhýbali kosti. Své DJské kořeny si ke konci osvěžil i remixem "Blurred", ale stejně všechny nadchla hlavně vydařenou novinka "Kerala". Lidi si přídavek opravdu vykřičeli, a než se finálně rozsvítilo závěrečné logo "Bonobo" nad podiem, sál si ještě párkrát pořádně zatančil.

Pozvání doprovodných hudebníků a sólistek je v těhle případech velmi blahodárné a povyšuje běžný DJský set na opravdu koncertní úroveň. Jediné, co celému večeru trochu neladilo, byly poměrné nesourodé přechody mezi jednotlivými songy, což zrovna u DJe překvapí.

Nicméně není pochyb, že Bonobo je celá ta léta konstatní kvalita. S přihlédnutím, jaký žánrový obloukem ve svém životě prošel - od zemědělského synka poslouchající tátovy folkové jammy, teenagerovskou rebelii skrze hiphop a objevení jazzových nuancí, je překvapující, že se tak plně našel v poslechové elektronice. Díky Bohu za to.