"Páni, to zní ještě hůř než 'Up In The Air'," pomyslel jsem si, když jsem prvně slyšel "Walk On Water", první ochutnávku z nové desky amerických kdysi-dávno-rockerů. Sladká nevědomost však tehdy ještě netušila, že hlavní singl nakonec bude patřit ještě k tomu lepšímu, co novinka nabídne.

Nové album údajně vznikalo pět let, znát to na něm ale není. Naopak - když odečtete všechny ty roky, co se hlavní protagonista věnoval natáčení a propagaci filmů "Sebevražedný oddíl" a "Blade Runner 2049", lezl po horách a rozjímal nad sebou samým, mnoho času na natočení desky nezbylo. Propagační kampaň, v níž se tvrdí, jak album komentuje současnou Ameriku a je doprovázeno megalomanským videem, které vznikalo 4. července po celé zemi, sice dokáže na nahrávku nalákat, po jejím poslechu si ale vesměs s úlevou oddechnete, že už je konec.

Jak drasticky se to liší od dob "A Beautiful Lie" a hlavně "This Is War", u nichž jste si přáli, aby jejich stopáž nikdy nekončila... Ano, Thirty Seconds To Mars bývala úžasná kapela a její potenciál byl obrovský. Bohužel si toho ale její členové začali být vědomi a snažili se být většími, ještě většími, pak těmi úplně největšími... až se jim to nakonec celé sesypalo.

Žánrový úkrok stranou od agresivních, emotivních, rockových songů do jakéhosi podivného elektro-popu byl a stále je mnohými fanoušky považován za velkou zradu, jenže ani zdaleka se nejedná o jediný problém. Že žánrový kotrmelec kapela nezvládla a naplno ukázala, že jiný styl muziky neumí udělat kvalitně, je sice její hlavní komplikací, podobně ale bolí i textová vyprázdněnost a snaha sdělovat velké myšlenky, které přitom na albu nejsou k nalezení.

Zaměříme-li se ještě na chvíli na hudbu jako takovou, nelze neslyšet, jak zoufale chtějí Jared Leto a spol. zůstat trendy. Modulátory hlasu, elektronické bicí, minimální využití kytar a hlavně producentské kvíkající zvuky, které Skrillex s Diplem a Justinem Bieberem zpopularizovali ve "Where Are Ü Now" a pak je ještě mnohokrát okopírovala téměř celá popová scéna, jsou k nalezení v "Dangerous Night" nebo "Rescue Me". A i když má druhá zmíněná alespoň docela solidní text, v němž Leto zpívá o svých nejistotách, bolesti a zaprodání sebe sama, pokaždé tam jejich přítomnost posluchače minimálně zarazí.

Podobně jako minule, ani zde nechybí francouzské citáty, zbytečné, rádoby epické instrumentální intro "Monolith", které zní jako zvuky z traileru k novému "Battlefieldu", nebo příšerně roztahaná, monotónní věc "One Track Mind", která je ještě nekonečnější než starší singl "Hurricane". A také v ní hostuje rapper, tentokrát je to ASAP Rocky, a stejně jako v případě Kanye Westa lze nad užitečností jeho partu jen dlouze a bezvýsledně přemýšlet.

S Cardi B to prý nakonec jen těsně nevyšlo, druhým hostem se tak stala stále slavnější Halsey. Z tuctové "Love Is Madness", v níž Leto zní podobně unyle jako ve svých instagramových videích, ale zpěvačka druhé "Closer" neudělala.

Ze samotného konceptu alba ale ve výsledku také mnoho nezbylo. Avizované komentování současné Ameriky je asi nejvíce slyšet v téměř dubstepovém experimentu "Hail To The Victor", kde nadměrným využíváním slova "another" Leto v podstatě říká, že už ho další a další světoví lídři nechávají chladným, protože za svůj život už pár takových rádoby myslitelů potkal.

Velká část textů se věnuje zpěvákovi samotnému, ačkoliv najít mezi těmi heslovitými, stručnými výkřiky nějaké sdělení nebo hloubku dost dobře nejde. Možná i proto, že tam nic takového není.

Ono je vůbec zvláštní, jak špatně se celá "America" poslouchá. Přepáleně megalomanskou desku jsem si vzal do slovinských hor, kde by mezi všemi těmi vrcholky a překrásnými výhledy na panenskou krajinu měla být jako doma, ale ani spektakulární kulisy na ni bohužel nefungovaly. Z dvanáctiskladbové kolekce, obsahující mimo jiné průměrnou akustickou písničku "Remedy" nebo outro v podobě loučícího se kousku "Rider", stojí za vlažnou pochvalu kromě zmiňovaného "Walk On Water" a pár částí textů hlavně dvě věci.

"Great Wide Open" a "Live Like A Dream" jsou jediné dvě písně, které si zaslouží vaši pozornost. V žádném případě to nejsou nejlepší písničky na světě, ale na rozdíl od toho zbytku v nich Oscarem oceněný herec skutečně naplno zpívá, hudba mu to nekazí a graduje, a i když obě postrádají pořádný refrén, jsou vlastně nejblíže vzpomínkám na staré dobré časy. Kdyby alespoň takto zněla kapela v budoucnosti, bylo by to fajn.

Na dobré hodnocení celku je to ale pořád strašně málo. V "Hail To The Victor" se zpívá "This is my revenge - this is not the end". Nezbývá než doufat, že to není šifra sdělující dlouholetým příznivcům kapely, že to nejhorší je teprve čeká. Důvodů k optimismu ale ani vzhledem k nedávnému koncertnímu výkonu v Praze bohužel Echelon mnoho nemá. A i když nová deska má snad deset různých variant barevných přebalů, není to nic platné, když poslouchat její obsah je skoro za trest.