Už na minulé desce "O duši" Lipo překvapil, když do elektronických podkladů zapojil třeba akordeon, indický sitár nebo operní zpěv. Tehdy však svůj odklon od klasického rapu uchopil hlavně jako experiment, kdežto na novince "Lyrika" se zdá, že živá muzika se stala samozřejmou součástí jeho písniček. Kytary, piano ani žádný další nástroj tu nejsou kvůli exhibování, ale pro dokreslování odžitých osobních příběhů, které samy o sobě vyznívají velmi živě.

Rapper je dál věrný převážně tématu mezilidských vztahů, svůj rukopis ale ještě prohlubuje. Ve svém vyjádření je konkrétnější a odvážnější než kdy dřív. Zůstává v něm poetičnost z dob BPM, která ale po třicítce nabrala realističtějších rozměrů. Nebojí se mluvit nahlas i o stavech, které pod naším černobílým vnímáním citů často zůstávají skryty. "Zvolil jsem strategii protrápit se na dno, klesal jsem pomalu, viděl květiny vadnout," rapuje v countryově laděném singlu "Ve vzpomínkách", kterému dominuje návyková linka akustické kytary.

V písni "Skleněný království" překvapí tím, že se sám ujme zpěvu v refrénu. Přiznává, že není žádný velký zpěvák a za výsledkem stojí i studiová práce, to ovšem vůbec nevadí. Nesmělost a intimita, která je slyšet v jeho hlase, dodávají výsledku silnou emoci. Lipo se tu před posluchači obnažuje až na kost. "Naposled jedem k tobě domů, ok, řek jsem, vím, končívá to sexem, i když si říkáme, že nechcem..." uvádí další z forem náklonnosti. Takovou, která je pro mnohé tabu.

Naléhavost si schoval do songu "Známe svoje jména". Ten je pojat jako telefonní hovor, kterým se line uhrančivá melancholie, smutek z promarněné šance, ale i frustrovaný křik. Vše nakonec končí překvapivě - okamžitým utnutím. Ani po všech pochmurných zkušenostech ale Lipo nepřestává věřit v nejčistší podobu lásky, jak dokazují optimistické verše "Štěstí" nebo "Hledám".

Album je protkané mnoha překvapivými momenty. K těm nejvýraznějším patří "Mimikry" - vlastně klasická rapová skladba, která pojednává o nevěře. Napětí a vášeň v ní visí ve vzduchu a Lipo tu dokazuje, že zvládá vztahová témata podat i rozhněvaněji, a přesto zůstat svůj. Našlápnutou energií a muzikantským cítěním disponují úvodní "Svoboda" s charismatickým chraplákem Marcella z No Distance Paradise i loňský singl "Vidíš, co jiní nevidí", kde vynikl sytý hlas ODDho - producenta celé desky. U Lipa je tenhle pozitivní vibe docela novinka, album tím získává na rozmanitosti.

Přiznejme si, že přijít v českém konzervativním prostředí jako rapper s citlivější a civilnější obsahovou náplní než velkohubí kolegové vyžaduje nemalou dávku odvahy. Možná proto má Lipo potřebu manifestovat i svou jinakost. V "Nebudu lhát" to uchopil nešťastně a sklouzl k útočné formě, jakou volí všichni ostatní rappeři. Zato závěrečný "Solitér", jehož beat dodal jeho bývalý parťák z BPM KennyRough, je jiná kategorie. Z hudebního podkladu sálá nostalgie a vůně starých dobrých Básníků před mikrofonem. "Pořád v týhle hře, pořád solitér, pořád trochu jinej, tak mi to promiňte," zaznívá tu.

Po tak výborné desce ovšem Lipovi rádi prominete i to, že si s ní dával záležet dlouhé čtyři roky. Je natolik upřímná a na české poměry hudebně tak nápaditá, že to stálo za to.