Interpreti, kteří nezapadají do žádné škatulky a hledají si vlastní cesty, to mívají z podstaty těžší. Lipo se od začátku své sólové kariéry, kterou naplno započal v roce 2012 hitem "Ležím v tvé blízkosti" s Debbi a albovým debutem "Víc než hudba", potýkal s tím, že pro popové posluchače byla jeho hudba příliš rap a pro ty rapové zase až moc pop.

Přesto si našel své stálé a jedinečné místo na scéně. Za oněch třináct let se vlastně u nás neobjevil žádný jiný hudebník, o kterém by se dalo říci, že dělá to samé co on - tedy rapované popové písně s filozoficko-uměleckým, popřípadě sociálním (jako v případě minulé řadovky "Příběhy") přesahem. Ty se navíc postupem času odklonily od původně syntetických podkladů a dnes je již zcela samozřejmě zdobí živé nástroje.

A zatímco tuzemský pop pro mladé posluchače se čím dál tím víc unifikuje a o uměleckou stránku v něm většinou nejde už ani náznakem (tvůrčí cíle se smrskly na počet streamů a několikasekundový háček na TikToku), Lipova věrnost osobitému způsobu tvorby poukazuje na ryzost jeho přístupu.

Deset písní na novinku "Tažní ptáci" vzniklo znovu v tandemu s Ondřejem Turtákem alias ODD. Tohoto producenta kdysi jako teenagera Lipo objevil a zapojil ho už do přípravy své prvotiny. On mezitím dospěl, profesně vyrostl a stal se po kvalitativní stránce absolutní špičkou v současném domácím mainstreamu, což dokládají i Anděly oceněné dvě desky Kateřiny Marie Tiché, kterých se taktéž zvukově ujal. I přesto to spolu tato dvojice nerozlučně táhne dál.

A dělá to stále dobře, v některých momentech se dokonce překonává. Koncepční téma - "pnutí mezi svobodou a nadhledem tažných ptáků a závazky, zodpovědností a tíhou, které člověk pociťuje ve svém každodenním životě" - dostalo potřebnou kvalitu jak z hlediska hudebního zpracování, tak i v podobě hlubokých ponorů v textech.

Hned začátek úvodního prologu "Nevinnost" donutí k soustředěnému poslechu obsahu slov. "Nikdo mi neřek, že z tý malý vyžle bude starší chlap a strach z neznáma pak vystřídá pouze jinej strach," zamýšlí se Jonáš Červinka v písni, ve které shrnuje, že "to nejvíc, co ztratíš, je nevinnost", a přeje si v ní mít "nadhled nad životem jako ptáci". Existenciální rovina, která pro něj není novinkou, protože se jí kdysi (byť dnešní optikou trochu naivně) zabýval už ve skupině BPM s Pauliem Garandem a poté i ve své rané sólové tvorbě, se promítá i do dalších songů.

První polovina alba nabízí jeden mimořádný moment za druhým. Černým koněm by se mohla stát skladba "Sáro", v níž překvapí hostující Kuba Ryba z formace Rybičky 48. V této baladické poloze, která jeho znělému hlasu sluší, ho posluchači moc neznají. Rozhodně nejde o žádnou urputnou snahu o hit, přesto má melancholická píseň o "nejjasnější z řady mých životních ztrát" ve vkusném pop-rockové aranžmá předpoklady zaujmout.

Pozitivněji působí spolupráce s kapelou O5 & Radeček "Albatros" - rozzářeným refrénem možná připomene hit s Kryštof "Jednou jsem slíbil". "Vše, co začíná, jednou i končí, ale náš strach je jen písek v bouři, lásko, věř mi, že to spolu vše zvládnem, jak albatros nad divokým oceánem," zní z něj. Vzhledem k tomu, na jaké vlně rádiového úspěchu momentálně šumperská parta jede, ho možná brzy budeme z éteru slýchat často.

Srdcem nahrávky se ale jednoznačně stala dojemná písnička "Jsi ve mně napořád" s Annou Julií Slováčkovou. Jednak pojednává o vzpomínkách na první lásku, další vrstvu pak získala věnováním loni zesnulému dědečkovi interpreta, kterému ve své době ještě sama zpěvačka psala při boji s nemocí povzbudivé vzkazy. Dubnový odchod snad celým národem zbožňované Aničky jí pak přidal až nádech osudovosti, protože jde o poslední skladbu, kterou nazpívala - a zrovna s tématem ztráty milované osoby.

Zapadnout by neměl ani song "Hudbo, hraj", další z tajných trumfů, který ukazuje, kam až Lipo a ODD ve své cestě od rapu k živé muzice došli. S původním žánrem už má společného skutečně pramálo, jde spíše o pochmurnou country výpověď (i) o nevěře. "Někdy jsou mý básně smutný jako podzim, co si máčí listy, svět je plnej špíny, jak v něm zůstat čistý? Pravdu najdeš ve výrazu druhý tváře, občas je temná jako inkoust z kalamáře." Opět vynikající text, který nejde jen po libozvučnosti, ale míří přímo do černého.

Právě Lipova touha nazývat věci pravými jmény ho tolik odlišuje od jeho kolegů. Češi mají obecně rádi, když se ne moc veselá pointa trochu obrousí a skryje například pod vřelou masku humoru, jako to dělá například Pokáč. Opačný přístup - tedy pojmenovávat přímo, rovně a bez omáčky kolem - však není nijak horší, jen zkrátka cílí na jiný typ posluchače.

Jediná skladba, která za ostatními zaostává a vlastně do celku ani moc nezapadá, se jmenuje "Už ti nerozumím". Ta přece jen působí trochu jako úlitba době, jak produkcí, trochu afektovanou intepretací, tak zbytečně obecnými slovy jako "tolik řešíš, s kým teď spím, s kým se budím s dalším ránem". Více by tento typ skladby seděl do repertoáru například skupině Sebastian, ve které ODD hraje.

Velkolepý závěr však obstarává titulní, dramaticky vystavěná píseň s hostujícím Janem Braunem. Ta znovu přináší bádání nad smyslem a nástrahami života a slovy "jak něco získáš, tak jiné ztrácíš, svobodní jsou jenom ti tažní ptáci nad oblohou, kam lidé nemohou" shrnuje myšlenku celého alba.

Sevřený koncept, Lipova autorská schopnost napsat přímočarý hit i poetickou hloubavou zpověď a ODDova vytříbená produkce přinesly dílo, které se v kontextu současné české scény v davu rozhodně neztratí.