Vizuálně ten večer dával tušit významnou kulturní událost. Na scéně osamocený Nils Frahm vypadal spíš jako dělník ze třicátých let. Hledaní nového prostoru nazval experimentem a Velký sál Lucerny pěkným místem. Publikum vypadalo, že nadšeně souhlasí, ale hudebník sám si velmi rychle uvědomil, že větší odstup od lidí mu ubírá typickou lidskost a přístupnost a neumožňuje fanouškům pozorovat jeho hru, včetně přirozených chybiček. Proto už brzy po začátku koncertu poprosil stojící dav, aby se přiblížil k pódiu.

Obzvláště v tichých fragmentech chyběla intimita uzavřeného prostoru Akropole. Zákoutí Velkého sálu láká k volnému pochybu a hledání nových úhlů pohledu na jeviště, ukázněné publikum se však snažilo dodržovat lehce posvátnou atmosféru události. Na rozdíl od barmanů cinkajících sklem. Sál očividně trápí lepící se podlaha a lehce nádražní vůně, ale jakás takás nálada se nakonec vytvořila.

Decentní vystoupení dalo vyniknout spíše jazzovým než klasickým prvkům nových Frahmových skladeb. "All Melody" nenabízí v podstatě žádné větší odchylky od jeho typického zvuku. Více nástrojů paradoxně přináší vetší minimalismus a menší napětí. Vyčnívá samozřejmě pěvecký sbor, ten však na desce spíše zbytečně protlačuje křehký autorův rukopis. V živém podání však byl tak syntetický, až kazil přirozenost koncertu. Jistě, Frahmova tvorba je z velké části čistá elektronika, ale nemuselo to být tak očividné. Ostatně stačilo si představit, jak by to vypadalo, kdyby na scéně stál opravdový sbor.

Zmíněný universalismus pramení právě z pocitu, že posloucháme klasickou hudbu, jen občas proloženou taneční elektronikou. Vlivy minimal techna jsou u Frahma stále silnější. K radosti publika, které nejživěji reagovalo právě na dynamičtější fragmenty. A také na skladby z alba "Spaces", které je evidentně hudebně a skladatelsky pořád lepší než novinka. Někdo tak mohl dostat pocit, že se nachází na sedícím tanečním koncertě. Snad i proto ne zcela zafungovaly hudebníkovy tradiční vtipné průpovídky nebo ukázky toho, jak tvoří a komponuje. Ač to byly okamžiky vskutku experimentální.

Nebyly to ale jediné paradoxy letošního vystoupení Nilse Frahma v Praze. Jeho hudba je sice schopna fungovat ve větším a pompéznějším prostoru, nelze však zachovat stejné zvyky a zejména bezprostřední kontakt s publikem jako v komornějších místech.