Už jen ten začátek. V Americe budou publikum rozehřívat Walk The Moon, Joywave nebo od pondělního koncertu Imagine Dragons už i u nás známá K.Flay. Ne tak v Praze. Hodinový předskokan v podobě DJe pouštějícího jednu písničku za druhou si svůj set ještě prodloužil, bratři Letovi totiž na pódium přišli až s pětadvacetiminutovým zpožděním. Bez omluvy. A bez kytaristy Toma Miličevieće, jehož absenci divákům také nijak nevysvětlili. Ten se podle Wikipedie od půlky března potýká s blíže nespecifikovanými osobními problémy.

Představovat si pod tím lze ledacos, faktem ale zůstává, že vidět na pódiu jen bubeníka, dvě obrovské obrazovky, na nichž se za celý koncert kromě epileptického blikání vlastně vůbec nic nepromítalo, a samotného Jareda Leta bylo poněkud zvláštní. Asi jako když u nás hráli posledně a místo kytaristy chyběl zase bubeník, kterého policie odchytila za rychlou jízdu pod vlivem alkoholu.

Dobrá, dobrá, na jednom konci pódia sice byl někdo, o kom bychom mohli říct, že byl zvukař, pouštěč half-playbackových podkladů nebo snad i klávesista a na opačném konci úplně v pozadí, tak, aby nebyl vůbec vidět, zase hrál jakýsi nájemný kytarista, jemuž křoví dělali fanoušci, kteří si zaplatili nejdražší vstupenky, celé dohromady to ale působilo vážně divně.

Vůbec nejdivněji ale působil frontman. Celou první půlku koncertu byl navlečený do jakéhosi růžového, papežského županu, z očí nesundával tmavé brýle a na pódiu zůstával po většinu skladeb jen na jednom místě. Už při nástupu na stage uklouzl, ale tak tak se zachránil, v "Up In The Air" se do v pozadí hrané melodie svými pokusy o zpěv strefoval spíše nahodile, a jak je jeho zvykem, skrýval to všechno pod dokolečka hecující fráze "Jump!" nebo "Hands in the air!". To když se zrovna blížil refrén, v němž by musel trochu zabrat, a publiku třeba i trochu té energie předat.

Ale kdepak. Místo toho se ve zbytečně dlouhých pauzách mezi písněmi jen vztekal do mikrofonu u bubeníka a cosi zuřivě rukama signalizoval technikům, zatímco oni znovu a znovu spravovali Shannonovy bicí. A on sám kazil jednu písničku za druhou. Ať už to byla "Kings And Queens", "Search And Destroy" nebo "This Is War", všude platilo, že ačkoliv jim ve studiové verzi není co vytknout a spíše lze obdivovat, kolik energie a emocí v nich je, naživo zněly jako na kost oholené zbytky bez života a bez refrénů, které samozřejmě muselo zpívat hlavně publikum.

V poslední zmíněné písni se sice bezradnost vystoupení podařilo částečně zakrýt obrovskými nafukovacími balony, ale to bylo také z celé show téměř všechno. Ta menšina letitých členů Czechelonu, která je neviděla poprvé, mohla jen vzpomínat na zorbingové koule nebo akrobaty na trampolínách z minulých koncertů. Jak krátké hlasování ukázalo, většina přítomných měla s kapelou teprve první živou zkušenost, nelze se proto divit všem těm pištícím slečnám a krásně zbarveným vlajkám, po takovém výkonu jejich idola je ale otázka, jestli se jim příště bude chtít přijít zase.

Ono je vůbec docela úsměvné, že první písnička, kterou aktuální představitel Jokera odzpíval kompletně celou, byl až cover "Stay" od Rihanny (!). A nutno říct, že druhá půlka na písně nepříliš početného koncertu byla o poznání lepší. Jakmile Jared Leto sundal župan i brýle, zdálo se, že se konečně trochu probral. Docela obstojně se popasoval s baladami "Hurricane" a "City Of Angels", před "Rescue Me", coby jedné z pouhých čtyř odehraných novinek z alba "America", vyzval diváky v nejvyšších patrech arény, ať si jdou sednout na ochozy u pódia a ti tak skutečně učinili. Byli za to svědky roztancovaného publika s fanynkami sedícími na zádech svých drahých poloviček, navíc frotman v trochu větší míře začal používat i molo mířící hluboko do publika.

Pak ale opět zazlobily bicí, a tak se v improvizovaných minutách zapěly útržky "From Yesterday", "Attack", "A Beautiful Lie" a dokonce téměř kompletní balady "Alibi", která byla i díky sborovému zpěvu publika nejhezčím momentem večera.

V téměř instrumentální novince "Rider" ještě frontman párkrát zamířil baterkou do publika a pak už se jen vrátil na přídavky. "Walk On Water" naživo zvládl docela dobře, u konfetami doplněného finiše s "Closer To The Edge" už těžko říct, protože jsem podobně jako pár dalších fanoušků zamířil zaskákat si s kapelou přímo na pódium, kde není skoro nic slyšet.

Dojmy se tím samozřejmě o něco vylepšily, mluvit ale o posledním vystoupení Thirty Seconds To Mars jinak než jako o dalším zklamání, by nebylo spravedlivé. Už kvůli všem těm konkurenčním kapelám, které dřou až do úmoru, na pódiu by se rozdaly a jsou rády, když kolikrát zaplní alespoň nějaký ten klub.

A pokud jde o haly, tak i tam lze najít spoustu lepších alternativ. Srovnání například s už zmiňovanými Imagine Dragons sice nejen žánrově trochu skřípe, nicméně to, co předvedli v pondělí v O2 areně, má daleko blíže tomu, co bychom si měli představovat pod pojmem dobrý koncert. Zato Jared a spol. si k nám, s nadsázkou řečeno, budou muset pro lepší výkon zajet asi zase jednou na nějaký festival mimo Prahu.