"V roce 2007 to byla roztomilá holka ve vintage šatičkách, podle které jsme všechny chtěly vypadat. Dneska pravděpodobně nosí vytahané svetry a posílá druhým soukromé zprávy, ale kdo ví," stálo v článku "33 zpěváků, kteří existují jenom ve vzpomínkách britských mileniálů", který na konci loňského roku vydal americký web BuzzFeed. Měl to být neškodný fórek, kterému se měli čtenáři zasmát? Dodejme, že živobytí tohoto populárního webu stojí mimo jiné na kauzách, kdy někdo řekl něco špatného o někom a ten ho pak ve tweetu totálně setřel. První příkaz desatera tamních ultra korektních a nazi liberálních čtenářů je také: Neřekneš křivého slova proti ženě. A nezáleží na tom, jak moc budeš v právu, za to se v diskuzích prostě kamenuje. Rádoby vtipný článek o zpěvačce a dalších třiceti dvou nešťastnících tedy opravdu sedl...

"Jděte do prdele za to, že si děláte legraci z nezávislých umělců!" jim už bez špetky korektnosti vzkázala Kate Nash. Stránce věnovala i několik dalších tweetů, kde se rozepisuje o nebezpečí podobných textů. "Hudební průmysl se zbavuje umělců, dneska je obtížné udržet si kariéru. Většina umělců denně bojuje, aby mohla pokračovat, spousta to musí vzdát. To je opravdu smutné, protože na umění záleží. Takže sorry, ale opravdu mi to nepřipadá vtipné."

A hlavně - činnost hudebnice se v posledních letech rozhodně neomezila na "nošení vytahaných svetrů a chatování". Po poslední "Girl Talk" vydala dvojici EP, hojně se angažovala jako aktivistka, a dokonce si zahrála v seriálu společnosti Netflix "GLOW". Novou, v pořadí čtvrtou studiovou desku jí pomohli zafinancovat fanoušci. Z požadovaného milionu a půl se nakonec podařilo vybrat více než tři miliony korun. Ač hudební průmysl na svobodné umělce tedy kašle, stále je tu základna věrných příznivců, kteří muzikantku rádi podpoří. Právě ti "Yesterday Was Forever" pravděpodobně také nejvíce docení.

Na novince je od všeho trochu. Jsou tu kytary, popík, zvracení à la Courtney Love, sprostá slůvka à la Kate Nash a osobité zpovědi. Zatímco rock a inspirace riot grrrls na minulé řadovce byly překvapením, rebelské tendence na aktuální nahrávce už žádný wow efekt nezpůsobují. A zatímco pop na předešlých počinech byl příjemně hravý a neotřelý, teď už je to prostě jenom průměrný pop.

Desce ale nelze vytknout, že by posluchačsky nebyla přístupná. I když na ní nenajdete vyložené hitové trháky, obsahuje spoustu písní, k nimž je snadné se v budoucnu s radostí vracet. Antidepresivní "Life In Pink", rozdováděná "Drink About You", lehce experimentální "California Poppies", "Karaoke Kiss" s příchutí atmosféry rozblikaného nočního Tokia nebo znělka dětského Akta X "My Little Alien" - ty všechny jsou aspiranty na opakované rotace v přehrávačích a minimálně příznivcům stačit budou.

Osobně za vrchol alba považuji trojici "Musical Theatre", "Always Shining" a "Today". Oproti zmiňovaným songům jsou v celku sice méně nápadné a neoscilují nijak bohatou produkcí, v jejich prostotě ve spojení s upřímností vypravěčky tkví ale ona síla. "Hej, je to v pohodě. Vím, že si myslíš, že už nemáš čas, ale máš před sebou ještě celý život," uklidňuje Kate Nash posluchače a hlavně sama sebe v poslední zmiňované. Celým albem se táhne téma mentálního zdraví, ale v těchto kusech je boj se sebou samou nejznatelnější. A kdo má podobné problémy jako zpěvačka, určitě mu její slova dají naději.

Někteří kritici jí vyčítají infantilnost v textech. Nevím, proč by mělo být něco špatně na tom, že třicetiletá žena stále řeší klučičí záležitosti, tím spíš, když je stále bez závazků. Nebo se od této hranice už očekává, že k nám ženská interpretka bude promlouvat v metaforách či nám předávat hlubší filozofická sdělení? Na to tu máme kupříkladu krajanku Florence Welch. Nash je typ textařky, od níž se spíš dozvíte, že si chce dát se svým klukem čínské jídlo nebo že ji ten blbeček zase naštval. Podobné výtky jenom dokazují, že na ženy se v hudebním průmyslu bohužel stále nenahlíží stejně jako na muže. Pochybuji, že by kdy někdo vyčítal čtyřicetiletému rapperovi, že ve svých textech pořád řeší děvky, drogy a chlast. Neměl by být ve svém věku už taky zodpovědnější?

Kdepak, na Kate Nash je kouzelná právě ta přímočarost a bezprostřednost, které je dostatek i na poslední "Yesterday Was Forever". Hudebně je to materiál, který potěší asi hlavně starou základnu fanoušků, než že by k sobě přitáhl masy dalších obdivovatelů. Nash si s ním své místo na poli nezávislé hudby ale obhájila a dokázala, že na ní pořád záleží. I když si nějaký pokrytecký americký web myslí opak.