Písně víry a oddanosti vznikaly v těžkých podmínkách - lidských, a tím pádem i pracovních. Mezi jednotlivými členy Depeche Mode probíhala regulérní ponorková nemoc. Atmosféra houstla, spolupráce takřka nefungovala, nahrávalo se víceméně odděleně a na více místech Evropy (Madrid, Hamburk, Londýn). Jak je ale obecně známo, v absolutní spokojenosti a pohodě se významná díla nezrodí. Nadčasová experimentální nahrávka "Songs Of Faith And Devotion" (zkráceně "SOFAD") si tak pochopitelně vyžádala své oběti - narůstající závislost Davea Gahana na heroinu, Martina Gora na alkoholu, deprese Andyho Fletchera a odchod Alana Wildera.

Po stránce hudební se muzikanti vydali nečekanou cestou. Nekráčeli ve šlépějích osvědčeného klenotu "Violator" (1990), ale začali experimentovat, přičemž výrazně přitvrdili. Do své elektronické hudby přidali řízný zvuk elektrické kytary, což bylo ve spojitosti s elektronickou hudbou věcí nevídanou. Album "SOFAD" nepřipomínalo ani "Violator" a skoro ani samotnou původní formaci. Ohánělo se rockovým feelingem, a dokonce prvky čím dál populárnějšího grunge.

Změna pochopitelně zasáhla řadu příznivců, kteří se se starými dobrými Depešáky najednou nemohli identifikovat. Prvním zásahem byl v polovině února roku 1993 singl "I Feel You", který album s počátečním nepříjemným zvukem zároveň i otevírá. Skladba se v britském žebříčku vyšplhala na osmé místo a poté už jen padala dolů, přesto je zásadním mezníkem v historii formace.

Osmá řadovka je zcela konzistentním dílem s výjimečně dvěma rovnocennými vrcholy. První přichází hned při druhé položce, hymnické "Walking In My Shoes", druhý s perfektně gradující závislou "In Your Room". Oba songy se staly rovněž singly, pouze "In Your Room" v podobě Zephyr Mixu, jenž se však atmosféře albové verze nikdy nepřiblížil.

Zajímavou částí alba je i zatím nezmíněný singl "Condemnation", nesoucí se v duchu gospelové hudby. Skladba však vždy působila rozpačitě, a to nejen na albu, nýbrž i v kontextu celé diskografie. Paradoxně je ale Gahanem označována za jeho nejoblíbenější vůbec. Možná pro svoji jinakost či pro snahu vytěžit v ní z hlasového fondu maximum.

Při zpětném pohledu na desku je slovo maximum dosti příznačné. Členové skupiny se zmítali v nejtemnějším období, které ovšem přineslo desku, ze které se čerpá dodnes. Nelze opomenout ani výborné "Rush", "Mercy In You", magickou "Higher Love", klasické goreoviny "Judas" a "One Caress", s áčky rovnocenná béčka "My Joy", "Death's Door", popřípadě Devotional Tour s rekordním počtem zastávek. To celé podpořeno Gahanovou image rockového Ježíše a vizuálním zpracováním alba v klipech i na turné. Tento aspekt s přehledem zajistil regulérní pátý člen skupiny, holandský fotograf a režisér Anton Corbijn, se kterým formace udržuje spolupráci dodnes.

Ve zlých časech se nakonec dalo vytěžit i ze závislostí. Právě závislosti jakéhokoliv druhu, v podobě slabostí a důsledků, se nejen tady stávaly zaručeným zdrojem textů. Pomyslné vystřízlivění a následné znovuzrození skupiny nastalo až během příštího období "Ultra" (1997). I to se ale nejdříve muselo přenést přes klinickou smrt Davida Gahana.

Velikost nahrávky "SOFAD" byla po vrcholném, avšak odlišném předchůdci "Violator" stěží přijatelná, nikdy příště se však už nic takového neopakovalo. Neúnosná situace uvnitř skupiny zapříčinila odchod zdánlivě nenápadného, přesto zásadně důležitého člena, mistra zvuku Alana Wildera. Písně víry a oddanosti tak uzavírají umělecky nejzdařilejší éru britských hudebníků, která regulérně započala při desce "Black Celebration" (1986). Jde o mimořádně silné album, které vyniká svým příběhem, ale předně svými nespornými hudebními kvalitami. I dnes by si zaslolužilo hodnocení 10/10.