Nějak takhle to vypadalo na přelomu let 1994 a 1995. Z rádií vyhrával eurodance, Celine Dion a Madonna, do kina se chodilo na "Lvího krále", nebyly smartphony ani PlayStation a automobil Škoda Favorit patřil k bestsellerům. Pokémonů bylo jen sto padesát, ale u nás je ještě nikdo neznal, hračkářství se místo toho pomalu chystala na éru Tamagoči, hokejových kartiček a pogů. Svět oplakával smrt Kurta Cobaina a v Kanadě se narodil Justin Bieber.

Sluší se dodat, že tehdejší mánie kolem The Kelly Family mě zasáhla v době, kdy mi bylo šest let. Pochopitelně to tím pádem byla má nejoblíbenější skupina. Z těch ostatních jsem v té době registroval ještě tak možná Hanson, DJ Boba, Šmouly a samozřejmě "Macarenu" od Los Del Rio. A už tehdy jsem záviděl své starší sestřenici účast na ostravském koncertě této rodinky, kde nemohla chybět, protože tak jako všechna tehdejší pubertální děvčata milovala Paddyho a jeho plakáty měla vytapetovaný celý pokoj.

Jenže následuje střih a po převinutí o bezmála čtvrtstoletí dopředu tady máme comeback sestavy, v níž (nejen) Paddy chybí. Soustředí se totiž na svou sólovou kariéru pod jménem Michael Patrick Kelly, a i když v Česku tu a tam vystupuje v malých klubech v Horní Dolní, je mu to asi milejší než vyprodané haly v Německu, kde má skupina i po letech nejsilnější základnu. Oznámení české zastávky většiny členů nejslavnější sestavy rovnou v O2 areně bylo překvapivé, hala se ale především díky základně našich západních sousedů zaplnila až takřka po okraj.

Na otázku, zda jít na koncert či nikoliv, už ale najít odpověď tak snadné nebylo. Bylo totiž zřejmé, že hodnotit takové vystoupení bude velmi komplikované. Jakým pohledem vlastně lze nahlížet na skupinu, která už je přes dvacet let dávno za zenitem, nový materiál prakticky netvoří a její písničky už dávno neposloucháte, protože doba a móda jsou už hodně dlouho jinde? Má to být pohledem toho šestiletého dítěte vevnitř, kterému se splnil sen, nebo je lepší současný pohled rádoby světáka s nadhledem, který možná i tak trošku škodolibě doufá v bizar, ale přitom je mnohem více prostě jen zvědavý, jaké to bude?

Odložit předsudky ze jména, které i po tolika letech v lidech vyvolává protichůdné pocity, a zkusit se prostě jen bavit nebylo nic jednoduchého. Přesto nelze říct, že by po dvou a půl hodinách ve společnosti Angela, Patricie, Joeyho, Paula, Kathy, Jimmyho a narozeniny slavícího Johnnyho bylo o mnoho jasněji. Tento koncert bylo totiž po všech stránkách obrovské retro, na němž lze najít mnoho dobrého, ale i mnoho špatného.

Začněme tím dobrým. Dnešní The Kelly Family ve většině případů nelze z čistě muzikálního hlediska příliš kritizovat. O pár přešlapech si sice ještě povíme, obecně jim to ale zpívá vesměs lehce nadprůměrně, a když nemáte velká očekávání, dá se to jakžtakž akceptovat. Chybějící hlasy Paddyho, Maite a dalších členů sice poznáte, kupodivu to ale nevadí ani zdaleka tolik, jak by se asi dalo čekat. Když si tedy například v už zmiňovaném "An Angel" vezme takřka kompletní vokály pod sebe jen Angelo, rozdíl je minimální. A jelikož je to právě on, komu to v současnosti zpívá velmi hezky, zařadily se v druhé půli skladby "Fell In Love With An Alien" a "I Can't Help Myself" k těm nejpěknějším okamžikům, jaké koncert nabídl. Také nejstarší sestra Kathy nezapřela svůj silný alt a písně, v nichž figurovala jako hlavní vokalistka, zněly přinejmenším řemeslně v pořádku. A pro úplnost je třeba dodat i novinku "We Got Love", která naživo fungovala; a nebylo to jen tím, že se na projekci za kapelou po vzoru sportovních zápasů objevovaly v kiss kameře smějící se a spontánně se líbající páry.

Sourozenci se v úvodní části show střídali, každý z nich dostal jednu písničku, kde mohl vyniknout, následoval blok s mixem hlasů, kultur i jazyků a končilo se ohlížením se do minulosti. Lze-li v současné sestavě označit někoho za frontmana, pak jednoznačně Jimmyho. Byl to on, kdo publikum přivítal, kdo s ním nejvíce komunikoval a kdo se koncertu uzpůsobenému k sezení snažil dát jakýs takýs rockový nádech.

Potíž je v tom, že sice mohl řvát a hecovat lidi, jak chtěl, věřit se mu to ale nedalo. Výčet záporů, díky nimž to mnohdy více než jako poprockový koncert vypadalo jako divadelně-muzikálové představení plné klišé, v němž má každý svou roli a chodí po scéně podle scénáře, bohužel neměl se spontánností nic společného. Nemluvě o dvacetiminutové přestávce uprostřed programu, která vyrazila dech asi každému. Umíte si představit, že by si takovou pauzu dali třeba Foo Fighters?

Sedmičlenná formace, kterou za jejími zády podporovala ve stínech hrající šestice nájemných muzikantů, ale zněla nejzvláštněji, když si během prostřední části přeskočila tu k pirátské tradicionále, támhle do španělštiny, onde k francouzsky zpívanému šansonu a nakonec ještě k ryze irské muzice s typickými houslemi a píšťalami, v níž Patricia předváděla také patřičný tanec.

The Kelly Family sice za dobu své nejslavnější éry zpívali všelijakými jazyky, nicméně až na tu irskou část to v O2 areně všechno znělo jako strašně vypočítavé číslo. Asi jako když dnes slyšíte Pitbulla rapovat španělsky nebo Simple Plan přezpívávat písničky do francouzštiny. Nic jiného než kalkul za tím není a těžko se hledají důvody, proč dávat prostor Kathy Kelly zpívat šansony, když si můžete pustit originál od Edith Piaf nebo Zaz.

Ze zážitků, které by bylo lepší vytěsnit, ještě zmiňme například srdceryvnou baladu "Please Don't Go", kterou Patricia s Jimmym spíše odkřičeli, než odzpívali, a také dlouhé a nudné sólo Angela na bicí, u něhož, chudák, málem dostal infarkt. Snaha o vytí na měsíc u "The Wolf" také zněla přinejmenším rozpačitě. Takové věci si bez ostudy může dovolit jen Sting. A to ještě nedošla řeč na Patriciou pateticky zazpívaný ploužák "First Time" nebo jako hospodskou vyřvávačku prezentovanou "Why Why Why".

Ne že by se snad návštěvníci kolem nebavili. V souhrnu ale lze bohužel říct, že tolika kýčovitými a klišé prvky prosycené představení může fungovat opravdu jen v zemi nevkusu a Davida Hasselhoffa, tedy v Německu. Nebo u lidí, pro které muzika vlastně není až tak podstatným koníčkem, stačí jim to, co se hraje v rádiu, a na koncert vyrazí jednou za sto let, tudíž nemají mnoho prostoru pro srovnání. Nerad bych někoho urazil, přesto mám pocit, že lidí z jedné či druhé skupiny byla v O2 areně většina. To nemusí být vyloženě špatná zpráva, každé zboží má svého kupce. Jen bych nerad, aby podobných koncertů přibývalo. Reálné, relevantní a zajímavé hudby je všude kolem tolik, že to ani nelze všechno stíhat uposlouchat, byla by proto škoda zůstávat u té, která už patří muzikálně i v koncertním provedení do historie. Místy tedy nostalgické setkání, ale jednou to bohatě stačilo.