zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy | objevy domácí scény

---

30. Arcade Fire - Everything Now

Zatímco jedni, když přijde řeč na nejlepší kapelu současnosti, Arcade Fire vynášejí až na piedestal, podle jiných je to zase jenom přehypované, pro hudební historii naprosto zbytečné uskupení. Názory se začaly ještě tříštit po "Reflectoru" z roku 2013. Navoněný flirt s tanečním parketem muzikanty připravil o nejednoho kdysi pravověrného fanouška. Na stranu druhou jim ale spoustu nových zase přihrál. A právě ty, kterým se směr na čtyři roky staré řadovce zalíbil, pravděpodobně uspokojila i aktuální "Everything Now". Místy je to jistě hodně bezpečný, mainstreamovému posluchači na míru ušitý taneční rock, líbivost a nekomplikovanost ale nikdy nebyly trestné. Zvláště když se zvládne tak stylově a hitově, jako se to na "Everything Now" podařilo Arcade Fire. Ostatně - nenechte se zmást pěknou slupkou navrchu. Skrývá se pod ní daleko závažnější zpráva o naší společnosti. (Simona Knotková)

---

29. Depeche Mode - Spirit

Čtrnácté studiové album legendárních Depeche Mode vzbudilo na jaře poměrně rozporuplné názory napříč celou hudební scénou, kterou trio nějak oslovilo. Na kvalitě se dodnes nemohou shodnout kritici, jejich nejvěrnější fanoušci, ale ani ti, kteří k této desce přišli spíše náhodou. První kritizovali temnou, až depresivní stránku nahrávky, druzí ale kvitovali zvuk a styl, který přinesl nový producent James Ford. Proti sobě stáli ti, kteří sledovali více politické téma a tedy texty alba, a ti, kteří obdivovali atmosféričnost hudebního základu, do nějž se vloudila řada stylů, které jej ozvláštňují a přitom vytvářejí velmi hutnou energii. Tyto rozpory se podepsaly i na umístění v našem žebříčku. Deska "Spirit", již někteří považují za jakéhosi nástupce slavné "Ultra", v našem pořadí nejlepších desek sice chybět nemůže, ale výš než na chvost třetí desítky nedosáhla. (Tomáš Parkan)

---

28. Haim - Something To Tell You

Fanoušci dívčí trojice Haim si museli počkat celé čtyři roky na nástupce vynikajícího debutu "Days Are Gone". Jeden by mohl říct, že ten zněl jako hudba pro nudné hipstery, ale nenechte se zmást - i druhá kolekce umně ukazuje, že v sestrách Haimových se skrývá obrovský hudební talent. Ve své podstatě jde o chytrý pop s kořeny v písničkářství, které tentokrát přesáhne až ke country (jako v "Little Of Your Love") či lehkému rocku s osmdesátkovým soundem ("Ready For You"). Skupina bývá také občas připodobňována k Fleetwood Mac, což potvrzuje krásná "You Never Knew", v níž už chybí pouze hostovačka od Stevie Nicks. Jako celek je druhá deska tria Haim jedním z těch nejuvolněnějších a nejhudebnějších popových počinů roku, který skvěle funguje i naživo. Snad se potvrzení tohoto tvrzení jednou dočkají i domácí příznivci. (Lukáš Boček)

---

27. Kelly Lee Owens - Kelly Lee Owens

Devětadvacetiletá velšská muzikantka Kelly Lee Owens ušla ve své hudební kariéře dlouhou cestu. Po přestěhování se do Londýna hrála na basu v indie kapele The History of Apple Pie a zároveň pracovala v prestižních vinylových obchodech, kde natrefila na plno zajímavých hudebníků. Někteří z nich ji nasměrovali k elektronické a taneční hudbě, konkrétně Daniel Avery si ji pozval coby zpěvačku na svou desku "Drone Logic". Owens poté doslova propadla elektronické hudbě a rozhodla se stát producentkou a zároveň zpěvačkou. Loni konečně vydala eponymní debut, na kterém posluchačům nabízí elektronický minimalismus plný podmanivé intimity. Zachmuřená atmosféra desky stojí především na tanečních rytmech a jemných vokálech. Vedle skvělého singlu "Lucid" potěší i skladba "Anxi.", jež rozjasní éterický hlas hostující norské hudebnice Jenny Hval. Kelly Lee Owens nahrála rozhodně jednu z přelomových desek loňského roku, která jen tak nezapadne. (Jaroslav Hrách)

---

26. Perfume Genius - No Shape

"Slip Away" je (IMNSHO) song roku, to už víte. A protože Perfume Genius je také génius hudební, málokoho překvapí, že i jeho čtvrtá deska "No Shape" si svoje místo v žebříčcích best of rozhodně zaslouží. Je to pompézní, je to barokní, je to patetické, je to cirkusové, je to dekadentní, je to popové. A přitom se to nepodbízí, pracuje to s druhými plány, aranžérskými fičurkami a bombastickým zvukem plným smyčců, piana i elektroniky. Je to sebevědomá deska sebevědomého umělce, který se už dnes nemá za co stydět, jakkoliv svérázně a svébytně působí. (David Věžník)

---

25. Sohn - Rennen

Od minulé desky "Tremors" se toho u Christophera Taylora změnilo nemálo - oženil se, stal se otcem a Vídeň vyměnil za Kalifornii. Tyto okolnosti se zjevně podepsaly i do výsledného zvuku alba "Rennen". Na něm Sohn pouze neopakuje formát z "Tremors", mnohé melodické struktury jsou komornější, minimaličtější a hlavní prim hrají jeho hlasové improvizace. Zůstal však věrný své verzi soulu a r'n'b v popovém obalu za nutné podpory elektronického laborování. Skromné a reflektivní texty "Rennen" posouvají i do civilnější roviny. Syrovější a rytmicky výraznější "Falling" válcuje spíše poklidnější formy, kterými tato nahrávka převážně promlouvá. Singly "Signal" a "Hard Liquor" (zde jsou slyšitelné až bluesové kontury) toho k tomu řeknou asi nejvíce, Sohn si šel za svým cílevědomě - avšak neztratil nic z toho, čím si nemálo posluchačů získal právě u svého debutu. "Rennen" si budeme moci vychutnat i naživo, a to na přeloženém koncertu 12. května v pražském Paláci Akropolis. (Dan Hájek)

---

24. Harry Styles - Harry Styles

Ve svých třiadvaceti letech dospěl a překvapil kvalitní, autentickou hudbou a nečekaným přístupem. I tak by se dal vystihnout odchod Harryho Stylese z domovského boybandu One Direction a následný start vlastní sólové dráhy v podobě debutového alba nazvaného prostě "Harry Styles". A to působí zrovna tak, prosté všeho paskvilu, jaký bychom od mladého Brita zřejmě očekávali. Máme zde počin, v jehož středu stojí sama hudba a s ní rázem sebevědomá rocková hvězda bez potřeby nepatřičné exhibice. Styles totiž navzdory trhu volí protichůdnou, retrospektivní, ale o to více originální cestu, kdy se nebojí vytvořit momenty evokující velikány typu Pink Floyd či Beatles. Pompézní balada "Sign Of The Times" již nyní aspiruje na nadčasovou klasiku. Toto se nesmírně povedlo. Kdo by to byl řekl? (Matěj Kostruh)

---

23. Halsey - hopeless fountain kingdom

Ať už Halsey uvěříte, že je tou holkou od vedle, které se jen díky píli a síle talentu podařilo prodrat do (především amerických) rádií, nebo ji budete vnímat jako šikovně zmarketingovaný produkt, nic to nezmění na skutečnosti, že "hopeless fountain kingdom" je jedno z nejlepších popových alb minulého roku. Oproti debutu zde najdete méně lesklých popových ploch, které tentokrát rozvrásnily především aktuální trendy z urban music. To přidalo zpěvaččině materiálu nový rozměr, jenž už se tak nemusí stavět pouze na jejím charismatickém hlase a osobních textech plných existenčních pochyb. "Eyes Closed", "Strangers" či "Bad At Love" patří k vrcholu alba, díky kterému je třeba s Halsey počítat i do budoucna. Ukázalo totiž, že povedený debut nebyl náhodou, na němž by se vyčerpal celý zpěvaččin potenciál. (Lukáš Boček)

---

22. SZA - Ctrl

Mějte Ellu Fitzgerald jako svůj pěvecký vzor, Lauryn Hill jako svůj osobní vzor a pak začněte dělat hudbu. S největší pravděpodobností budete znít jako SZA. Budou vás škatulkovat jako neo-soul nebo alternativní r'n'b. Pár ípíčky si postupně prošlápnete cestu až k plnohodnotnému debutu. Bude se jmenovat "Ctrl" a bude to dobrá deska. Ukážete na ní všechny polohy svého příjemného hlasu v kombinaci se současnou úspornou produkcí. Nezapomenete na písničky a melodie. A tak se nakonec dostanete i na musicserver. (David Věžník)

---

21. The War On Drugs - A Deeper Understanding

Adam Granduciel a jeho The War On Drugs sice čerpají z legendární americké rockové hudby (značná inspirace v hudbě Springsteena, Dylana či Pettyho Heartbreakers), ale zvukově si jdou vlastní cestou a staví své skladby především na epických aranžích. Jeho předchůdci postavili solidní základy a jakkoliv Granduciel v sobe inspiraci těžko zapře, jde si vlastni cestou. Čtvrtou desku "A Deeper Understanding" lze pak označit za jeho zatím dosud nejdotaženější dílo a jednoznačně za jednu z nejlepších rockových nahrávek roku 2017 (za což si koneckonců odnesla i prestižní gramofónek). Navenek jsou jeho skladby expanzivně navrstvené a je radost se v nich ztrácet (jako například v úvodní "Up All Night", kde se potkávají Don Henley, Phil Collins a Steve Winwood), pod nimi jsou ale ukryty emoce člověka, který se vyrovnává s úzkostmi ("Ain't no way I'm gonna last", "Feel like I'm about to crash"). Z celé nahrávky je pak především cítit umělecká svoboda a odhodlanost vytvořit dílo, ke kterému se bude vracet ještě několik generací, a to se podle všeho povedlo. (Jakub Malar)

---

zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy | objevy domácí scény

---