Slovenský import si pomalu a jistě vytváří na českém trhu etablovanou pozici. Není to dáno pouze deskami osvědčených a dávno úspěšných kapel Elán, No Name nebo Team, ale také prací spousty méně známých souborů jako Gladiátor, Iné Kafe či Horkýže Slíže. Právě posledně jmenovaní se prezentují v současnosti deskou "Kýže sliz", na které pokračují v dobromyslném, humorném, punkem ovíněném muzikálním duchu. Nečekejte žádný art rock, složité kompozice a přeintelektualizované struktury. Síla slovenských rockerů tkví ve vtipných, nápaditých textech a přímočaré, k tanci zvoucí muzice.

V momentě, kdy si "Kýže sliz" pustíte, byste měli okamžitě nastražit ucho a dobře vnímat nejen muziku, ale také texty. Některé sice neoplývají nijak úchvatným nápadem ("L.A.G. Song", "Jogín", "Vlak"), u zbytku se ovšem příjemně pobavíte. Horkýže Slíže nemají tendenci rozprávět o jejich kolektivním světonázoru, zbytečně neprudí sociální a tržní systém, rozhodně nevzývají anarchii; mnohem raději si vystřelí ze showbusinessu ("Brána šoubiznisu"), nabubřelých umělců ("Frankie Doparoma"), natvrdlosti ("Traja spití roboši) nebo vulgarity ("Česká"). Skutečnou verbální perlou je "Intro", nebo-li "minutový dialog kriminálního komisaře s Romanem Tičkou a jeho manželkou".

Jak poznamenal už kolega Filip Hrubý v recenzi předešlé desky "Best uff", Horkýže Slíže se nepokoušejí kopírovat slavnější kolegy zpoza oceánu a nejdou slepě v monotónní neopunkové stopě. Z punku si vypůjčují tradičně ostřejší, neuhlazenou kytaru, rychlejší bicí a šlapající, lehce chraplavý vokál. "Kýže sliz" ovšem není výhradně punkovou deskou, tento rockový žánr z ní promlouvá nejhlasitěji, ale určitě nezní osamoceně. Jasně rozpoznatelné jsou hardrockové až HC náznaky a takřka popová melodičnost (v tomto bodě spočívá nejvýraznější podobnost s moderní punkovou vlnou á la Blink 182).

Při letmém poslechu se nabídne srovnání Horkýže Slíže s českou legendou, Třemi sestrami. Nemohu si pomoct, ale tento souboj mi vyznívá ve prospěch slovenské party. Plusové body získávají především díky instrumentální a melodické rovině, které činí jejich hudbu obecně přijatelnější a na poslech příjemnější, než je tomu u Fanánka a spol. Suma sumárum - nejde o nic geniálního či jakkoli jinak výjimečného, ale o poctivou, od srdce zahranou a natočenou hudbu, při níž se baví jak skupina, tak posluchači. A dodatek - neměl jsem sice zatím možnost vidět skupinu naživo, ale tuším, že budou skutečně dobří.