Jak už jsme při představení prvního singlu "Goodbye" naznačili, od debutu "Talking Dreams" uteklo poněkud více času, než se asi původně čekalo. A především Echosmith prošli menší personální obměnou. Aby se mohl starat o svého právě narozeného syna, skupinu opustil kytarista Jamie Sierota, a nechal tak své sourozence tak trochu napospas. Ti se s touto změnou vyrovnali po svém a využili jí ke svému vlastnímu vývoji.

Album "Talking Dreams", které oscilovalo na hraně poprocku, sice netrhalo žebříčky, hlavy kritikům ani hudební ceny, ale dvanáct, respektive čtrnáct písniček dokázalo vydržet v přehrávačích díky své chytlavosti a zároveň nevtíravosti poměrně dlouho. Dalo by se říct, že svým způsobem i časem vyzrávaly. O tom koneckonců vypovídá třeba i to, že poslední singl "Let's Love" vyšel dva roky po vydání alba. Nyní už ale je potřeba zapomenout na prvotinu a prozkoumat, kam se v roce 2017 trio posunulo.

Předznamenal to už zmíněný první singl "Goodbye": z poprocku se sourozenci Sierotovi posunuli spíše k mixu electropopu a synthpopu. Sedm písniček, které na EP "Inside A Dream" zařadili, působí navíc originálnějším dojmem; už v nich neslyšíme například zjevné odkazy na Taylor Swift a některé další interprety. Stále umí napsat velmi chytlavou melodii, kterou ale nově umí zabalit do vzdušné a svěží produkce, což už je dobře slyšet v první "Lessons", která příjemně tepe syntezátorovými údery, nebo v následující mírně zasněné "Get Into My Car", která tak lehce pošilhává po dream popu. Vládne jí vokální linka Sydney Sieroty s táhlými změnami a mírná inspirace první deskou Chvrches. Naproti tomu "18" je spíše odkazem na taneční hudbu osmdesátých let a zároveň nejrychlejší skladbou alba. Zdaleka ale ne tou nejvýraznější.

Tou je totiž druhý singl "Future Me", v němž kapela oslovuje budoucí já. Na první poslech působí tahle písnička trošku zvláštně, hlavně tedy její rytmika v kombinaci se syntezátorovým zvukem, ovšem s každým dalším se zarývá hlouběji a hlouběji pod kůži a do hlavy. Po třetím až čtvrtém poslechu zjistíte, že si refrén "Right now I'm already who I wanna be tomorrow Who I wanna be tomorrow is who I am" zpíváte jen tak mimoděk prakticky kdykoli. V podobném duchu, i když výrazně klidněji a jinak, pokračují i na "Hungry", která se opírá o navrstvený zpěv Sydney s minimalistickým hudebním podkladem ve slokách, přičemž v refrénech se situace naprosto otočí. Závěrečná balada "Dear World" svým akustickým pojetím ostře kontrastuje s předcházející šesticí, ale může být zároveň takovým pojítkem na debut, a to i díky tomu, že na ní hostuje Jamie.

Echosmith sice ani tímto EP neposkočili na úroveň hvězd typu Imagine Dragons nebo třeba Hurts a na vyprodané haly si budou muset ještě chvíli počkat, ale možná už ne moc dlouho. Jejich pop patří k tomu lepšímu, co se v loňském roce urodilo, jdou s dobou, písničky umí být stále velmi chytlavé, a tak zřejmě jediným problémem je, že pro starší publikum jsou moc moderní a naopak pro většinu toho mladšího málo infantilní a cool. Je tedy spíše otázkou času, kdy jejich generace dostatečně vyspěje a oni se naučí onu chytlavost a nenásilnost lépe prodat.