Po komerčních neúspěších všech tří alb, která David Gray v devadesátých letech vydal, jimž nepomohla ani společná turné s hvězdnými Radiohead a Dave Matthews Band, pro něj muselo být nadmíru příjemným překvapením, když za "White Ladder" (1998, reedice 2000) získal několik platinových desek. Album nahrané v londýnském bytě pouze s multiinstrumentalistou Clunem, akustickou kytarou, pianem a počítačem se stalo v Irsku nejprodávanějším albem všech dob (bez záruky :), udrželo se sto třicet týdnů v britské hitparádě a i u nás se z něj chytil přinejmenším singl "Babylon". Důvodů, proč Gray po celém světě zaujal, je spousta, ten nejvýjimečnější je pravděpodobně ve způsobu, jakým lehce dokázal folkové písně zahalit do elektronického hávu s komplikovanými smyčkami bicích.

Nepřevlékl se ani při nahrávání už s napětím očekávaného "A New Day At Midnight". Svěží originální doprovod a především silné, energické melodie způsobují, že album je úžasné už na první poslech. Zároveň mám pocit, že výrazné hudební pozadí trošku moc rozptyluje, příliš strhává posluchačovu pozornost na sebe. Takže jako oživení by byly samply výborné, v množství ve kterém se na albu vyskytují, jsou ale spíše na obtíž.

Čistě bílý žebřík (white ladder) byl opatrně odložen kdesi v kůlně a ke stromu obsypaného plody Grayova talentu byl letos přistaven nový barevný. A nemusíte po něm lézt vysoko, abyste si uvědomili, co jej obarvilo. Kromě většího cestování po hudebních stylech je pestřejší zejména po textové stránce. Hned první příčka - "Dead In The Water" - předznamenává, že tentokrát už se album nebude vyhýbat ani temnějším motivům. Skladba je to natolik silná, že i kdyby všechny ostatní byly pouze průměrné (což ovšem nejsou!), udrží celou desku nad vodou. Velkou část písní složil Gray poté, co jeho otec podlehl rakovině. To se na nich zákonitě muselo odrazit. Podstatné je, že i v těch nejtěžších chvílích a nejtemnějších místech vždy na obzoru probleskuje tečka světla, stejně jako na lehce kýčovitém obalu. Ve zmenšenině, kterou vidíte u textu, ji ale budete hledat marně, zapracovala na ní komprese.

Přes širší spektrum nálad je autor stále nejjistější v zamilovaném optimismu, který provázel předchozí desku. Dokladem toho jsou příjemná, na autorovy poměry svižná "Caroline"; "Real Love", se slokou výrazně lepší než refrén, která sem ale úplně nepatří, neboť láska se v ní vyskytuje jen v názvu, ale především strhující a nebezpečně návyková "Be Mine". Ta podle mě měla také být prvním singlem, má dost síly, aby se stala větším hitem než "Babylon". To si nejspíš nemyslel ten, kdo místo ní vybral jen piánem doprovázenou "The Other Side". Tato naléhavá závěrečná skladba je pojata podobně jako úspěšná "This Year's Love", ta však měla kouzlo, které její mladší kolegyni schází.

To lze ostatně říct o celém albu "A New Day At Midnight". Je hudebně i textově pestřejší, vyzrálejší, i interpretačně bohatší. Mělo by tedy být zajímavější, lepší. Nevznáší se kolem něj ale magická aura výjimečnosti obklopující jeho velkého předchůce. Zato jsem moc rád, že se Gray nenechal úspěchem "White Ladder" zlákat a nenatočil jen jeho seriálové pokračování, ale dodal desku, na které je patrný nějaký vývoj. I když si nejspíš nenajde tolik fanatických obdivovatelů jak ta minulá, opět by autora dokázala proslavit. Kdyby to ještě potřeboval.