Cermaque na "Neboj" písničkaří od srdce, ne pro dav a pro ceny

"Neboj" je ucelenou výpovědí jedenatřicetiletého básníka a písničkáře o našem současném malém světě. Nejde ani tak o to, co se děje v Evropě nebo snad ještě dál. Čermákovi bohatě stačí kotlina věnčená prstencem hor a pohled tohoto Havlova dítěte (jak o své vlastní generaci ve stejnojmenném textu Čermák celkem trefně mluví), které by chtělo žít své ideály, ale realita, kterou tvoří většina, si přeje jinak. Cermaque se tak vyrovnává s vlastní (ne)svobodou, s pohledem většiny na menšiny, se vzrůstající nesnášenlivostí.

Jakub Čermák je primárně básník, který místo toho, aby své texty vtěloval do sbírek (od té poslední uplynulo už šest let), na které se bude v obchodech (bohužel) prášit, dává jim hudební podklad. Je básníkem ze srdce, nemá proto zapotřebí své verše sytit přehnaným konkrétnem tak, aby každý hned věděl, o čem je řeč. Domácím hřištěm je mu metafora, pocit ze situace převtělený do básnického obrazu. Ten je často převeden do slov, která možná rytmicky škobrtají, jejich výpověď však není jakkoliv otupena. Textová výpověď je pro Čermáka očividně gró (a díky za ten graficky zajímavě vyvedený booklet), jednoduché melodie jako by vznikaly přímo za pochodu, v podstatě jak to Jakuba napadlo. Čermák zpívá svým typickým uvolněným až ležérním stylem, který místy trošku znesnadňuje porozumění textu.

Básníkovy vize mu pomáhá dotvářet řada producentů včetně takových jmen, jako jsou Aid Kid, Christoffer Strandh nebo Ondřej Ježek, a také hosté v čele s Marií Kieslowski nebo Jardou Svobodou s Trabandu. Až na minutovou miniaturku "Kus ráje" je Cermaque - osamělý bard s kytarou, nebo Cermaque - s kapelou za zády, opuštěn někde v minulosti. V případě Jakuba Čermáka má následování trendů smysl a je navýsost funkční. Albu to propůjčuje barevnost - což mnohdy bývá u písničkářů trochu problém. Na druhou stranu z toho plyne jistá dramaturgická rozvolněnost, která poněkud ruší. A pak také trochu vadí samoúčelný dodatek ke skladbě "Kéž", jež je prapodivnou dohrou natažena na devět minut. Je to škoda, protože tím se dává jasně na srozuměnou, že se blíží konec a ona výše zmíněná miniaturka zapadne.