Drazí čtenáři, ve čtvrtek večer se nám výjimečně podařilo mít na koncertě dva redaktory, proto netradičně tentokrát osobněji a trochu zeširoka... Chinaski jsou kapelou jedné generace. Té mojí. Tak jako řada dalších i já jsem na přelomu tisíciletí formoval svůj pubertální vkus podle "1. signální", "Dlouhého kouře" a spousty dalších, nesinglových písní, které mám dodnes nejraději. Nebyla to samozřejmě ani zdaleka jediná důležitá kapela té doby, nicméně z těch domácích rozhodně hrála velkou roli. Během let šly návštěvy jejich koncertů do desítek, od malých klubů, přes letní festivaly, až po aktuální halové turné. S každým dalším navštíveným koncertem a vydaným albem ale jako by ta láska k nim slábla a uvadala. Knihu "Chinaski poprvé" jsem sice zhltnul za pár hodin a skvěle se bavil, navštívené koncerty ale byly stále stejnější, vtipy a pěvecké hříčky Michala Malátného odlišující živé provedení od studiových nahrávek obehranější a jednoduše tomu víc a víc scházela šťáva. Hlavně festivalové sety často ignorovaly nový materiál a do zemdlení omílaly jen staré singly, což prostě vedlo k tomu, že to přestávala být zábava. Tu a tam jste se to mohli dočíst i v reportážích tady na musicserveru. Tentokrát ale bylo hodně věcí jinak.

Aktuální album "Není nám do pláče" patří v diskografii skupiny k těm lehce nadprůměrným, po spoustě let ale člověk mohl mít pocit, že do O2 areny šel na jiné Chinaski než obvykle. Modernější. Živější. A s novým materiálem. O ten tady jde především. Jejich pódiová prezentace ve smyslu vybavení scény patřila spíše mezi průměr a například by mě vážně zajímalo, kdo přišel s tak pitomým nápadem, že se během singlu "Zadarmo" budou na projekci točit lebky.

Jak se ale můžete přesvědčit výše v setlistu, koncert byl koncipován skutečně jako turné k nové desce, z níž zazněly téměř všechny písně. Od titulního songu citující starší hity přes "Potkal jsem tě po letech", která vznikla tak, že na letišti trumpetista Petr Kužvart potkal svou dávnou lásku, až po "Řítím se do pekla", v níž se saxofonista Štěpán Škoch rozhodl odhodit svršek.

Naopak spousta stále dobrých, ale přece jen už ohraných hitů ze seznamu zmizela. Poroučet se tak musela "Klára", "Láskopad", "Můj svět", "Jaxe", "Strojvůdce", "Kutil", "Možná", "Stejně jako já" a dokonce i "Dlouhej kouř". Zcela určitě se mezi vámi najde řada těch, kteří skupinu budou za toto rozhodnutí tvrdě kritizovat, ale vzhledem k výše řečenému je za to velmi chválím a volám: "Konečně!" Vidět Chinaski volně dýchat a žít novým materiálem bylo obrovsky osvěžující.

Zbytek programu pak tvořily singly z novějších alb, za všechny jmenujme alespoň velmi vydařené "Každý ráno" a krásně nostalgické "Vrchlabí" s deštěm konfet, na jehož začátku Malátný vzkázal rodičům, že je miluje, díky čemuž se mu dojetím v úvodní sloce zlomil hlas, což působilo sympaticky a lidsky.

Je ale škoda, že vícero pochopení a radosti nemělo publikum. O2 arena sice hlásila vyprodáno, všimli jste si ale, jak třeba při novince "Tamaryšek" bylo v hale mrtvo? A co teprve u až strašidelně populárního "Vína"? Místo exploze euforie jste si mohli na tribunách všimnout jen pár desítek tancujících fanoušků, všichni ostatní ale seděli na zadku jako pecky. Kapela se přitom vážně snažila a třeba takový Marpo bubnoval jako o život i v takových pohodových popěvcích, jako je "1. signální".

Součástí přídavku a věcí, o které se bude hodně psát, je závěrečný tanec haka, který s celou arénou provedli rodáci z Nového Zélandu, s nimiž se formace během dokončování prací na nové desce tamtéž spřátelila. Míra zábavnosti je v tomto hodně individuální, podívejte se na video, jestli by vám to přišlo vtipné, já se u toho cítil trapně a rád se vrátím k "Just Dance".

Jako celek to nebyl koncert, který by byl ve srovnání s konkurencí nějak extra objevný, a vlastně si ani nemyslím, že je ještě vůbec možné, abych byl z Chinasek po tolika letech a zážitcích ještě někdy vyloženě nekriticky nadšený. To zevšednění už s nimi asi zůstane. Pokud se na něj ale budu dívat optikou srovnávání Chinaski tehdy vs Chinaski teď, vyprodanou O2 arenu jim moc přeju a mám velkou radost z toho, že se po těch letech stání na místě rozhodli k razantnímu řezu a chtějí jít dál jinak. Kéž by v tom na naší scéně nebyli sami.