Těžko říct, jestli to byl promyšlený dramaturgický tah nebo výsledek shody náhod, že se na úvod programu stále prestižnější události objevila zrovna tato dvě etablovaná jména nezávislé scény. Co se koncertu samotného týče, působil jako standardní součástka turné, na kterém se spřátelené trojice sešly již opakovaně. Nikde na dohled žádná propaganda nouvelláckého programu ani žádný jiný signál toho, že návštěvníci jsou jeho součástí. Škoda pro pořadatele. Mohli příležitost využít k tomu, jak upozornit na svoji poctivou práci, sklízející ohlas i za hranicemi, a přilákat na letošní program fanoušky, kteří by za normálních okolností Nouvelle Prague třeba ani nezaregistrovali. Všem, kdo mají na triko čtvrteční večer ve Futuru, každopádně patří velká poklona a nelze než kvitovat, koho si vzal letošní ročník pod svá křídla. Jak detroitští Protomartyr, tak kanadští Metz jsou perfektním příkladem toho, jak daleko může vést muzikantská cesta s nadšením pro věc a jasnou vizí. Korespondují tak s étosem, k němuž se platforma Nouvelle Prague hlásí.

Dá se říct, že obě kapely jsou v zásadě na velmi podobném místě. Tři LP na kontě, hybné momenty žánrů, z nichž vychází, mají nasáklé až do morku kostí, disponují oddanou přízní kritiky i fanoušků a totální nasazení, pokud jde o intenzitu, s jakou vystupují naživo, je pro ně samozřejmost. To vše je jim společné. Přesto v případě každé z kapel máme co do činění s naprosto svébytným přístupem. Protomartyr zvukově vychází převážně z post-punku, jeho chladné krásy a jisté odtažitosti. Díky civilní, byť notně nekonformní a bodavé auře frontmana v sáčku Johna Caseyho však ansámbl pohání energie bořící běžně zažité představy o klasických zástupcích post-punku. Jeho jedinečnost byla patrná již na první pohled, kdy tahle trojice vstoupila na pódium.

Metz jsou naopak hromy a blesky kovaní, bestiálně divocí a hrdě nesoucí hardcorový odkaz. Rozhodně to ale není čirá agrese, která je ovládá. Na to jsou až příliš uvědomělí a zaslíbení pečlivě odměřeným sonickým experimentům. Naposledy si je nevzal pod taktovku nikdo jiný než sám Steve Albini a vzniklo z toho další labužnické album "Strange Peace".

Oba nouvellí hosté zkrátka nezapřou, že se nenechávají svazovat zaběhnutými hranicemi, oplývají charakteristickým zvukem a neváhají jít s kůží na trh na sto padesát procent. Pokud jde o Protomartyr, ti se v Praze představili již potřetí za poslední tři roky a doufejme, že budou pokračovat v téhle statistice i nadále. Futurum Music Bar (mimo jiné kandidující na venue roku v rámci Nouvelle Prague) pro ně po Chapeau Rouge a Basemant Baru představoval zatím největší prkna, jaká si v Praze vyzkoušeli, a zároveň to bylo poprvé, co se představili v roli předskokanů. Byť protentokrát by rozhodně nebylo fér rozlišovat jakoukoli hierarchii.

První polovina setlistu Protomartyr utekla jako nic a už v jejím průběhu zazněly některé zásadní skladby z jejich rychle se rozšiřující diskografie. Bylo ale znát, že teprve jak minuty na stagei ubíhaly a frontman John Casey se propíjel blíž ke dnu obligátního lahváče, nasazení trojice se stupňovalo. Přispěla k tomu jistě nejen narůstající aklimatizace, ale i větší kadence dynamičtějších skladeb, v nichž naplno vyniká hlavní kouzlo tria - schopnost vystavět kolem Caseyho, coby majitele velmi těžko uchopitelného sekaně vypravěčského projevu, instrumentální doprovod, který z jeho omezené palety výrazů nejen že dokáže udělat přednost, ale jde ještě dál. Buduje vedle uhrančivého frontmana nekompromisní emocionální nájezdy, plné zvratů a nenucených útoků na slabiny, kterým se dá jen těžko nepodlehnout. Pro představu se stačí zaposlouchat třeba do rozervanecky vznešené "What the Wall Said" z debutu "Under Color Of Official Right". Právě za jejího znění celý setlist nesporně došel vrcholu. A podobnými momenty se skvěla celá jejich poslední zastávka v Praze.

Podobně jako Protomartyr i Metz jsou ve svém dosavadním úsilí podobně neomylní. Kdyby sáhli ke kterékoli položce z repertoáru, neměli by šanci zklamat. Na rozdíl od předskakujících kolegů, kteří nechali vyniknout každému svému gestu, včetně té nejjemnější mimiky, se Kanaďani ponořili do hutné clony ze světel a z kouře. Přijali roli krotitelů živelných sil a posluchače atakovali primární energií, zaobalenou do atmosféry toxičtější než jed napřímené kobry, která vévodí coveru jejich posledního alba. Nakažlivá esence šílenství a sadistická schopnost držet prst na spoušti tak dlouho, dokud se oběť pod tlakem napětí nerozpadne na atomy, to jsou elementy, se kterými Metz neodmyslitelně pracují, a všechny tyhle své choutky dokázali přenést i naživo. I když protentokrát se set obešel bez krvavých zranění na straně protagonistů, z jednoho tracku šli do druhého s naprostou přímočarostí, aniž by nechali publikum spustit potlesk nebo alespoň vydechnout. Předobraz z nahrávek pro ně přitom pro ně byl jen pouhým odrazovým můstkem. Dvouminutový výplach "Eraser" s lehkostí natáhli do hypnotického skoronekonečna a i s ostatními songy si pohrávali, jako by šlo o exhibici. Rozhodně by nikdo nehádal, že mají za sebou tři stovky koncertů jenom za poslední dva roky. Takhle to má být a Praha srdcařství Metz také patřičně ocenila.

Díky všem za to a příště zas!