Jestliže jste fascinováni středověkem, temnou dobou inkvizice, upalováním čarodějnic a torturou, pokud vás často napadají myšlenky na smrt, zda při noční procházce vnímáte vše obklopující stínohru jako nádech pohanských sil a konečně - když se obdivujete reji tvrdých kytar, hrubohlasému obcování s mikrofonem a pokorné melodičnosti, potom jste tím pravým, kdo by si měl poslechnout Euthanasii a její novou desku "Ceremony Of Innocents".

Ne ne, nemyslete si, že Euthanasia je dalším z mnoha hrůzostrašných projektů, který svou image staví na kultu násilí, na vzývání války a zobrazování potoků krve. To se jen tito rockeři z Havířova nechávají unášet na doom metalových vlnách, jež se v jejich případě čas od času přenesou přes folklórní břeh či středověkem tvarovanou mělčinu.

Texty Euthanasie (toto je druhá deska souboru) jsou plně přizpůsobeny stylovým požadavkům, neboť si lze jen stěží představit, že by metalová skupina zpívala otevřeně o nalezené lásce, sedmikráskách a radostech spotřebního života. Ani by se to k těm valivým, severomoravsky hutným kytarám nehodilo. Nejčastěji se vyskytujícím obrazem je noc a temnota, nehledě na to, zda se zpívá o úsvitu či nejhlubší černotě. Odtud už je velice blízko k základnímu životnímu pocitu, který z desky zaznívá - zklamání nad lidskou civilizací. V několika písních se přímo hovoří o konci člověčenstva. Vše je pochopitelně zpíváno (až na jeden kousek) anglicky, avšak vyjadřovací prostost umožňuje pochopení byť jen podprůměrným znalcům jazyka. Asi jste pochopili, že Euthanasia použila plně zautomatizované žánrové prostředky, kolikrát narazila na ječící klišé, ale to vše se událo jaksi přirozeně, aniž by posluchač (nebo případný čtenář) nabýval dojmu, že je svědkem nemístného vtípku či autorovy imbecility.

De facto totéž se dá říct o hudební stránce. To, co Euthanasii odlišuje od jiných spřízněných souborů (ale rozhodně ne ode všech), je zalíbení ve středověkých náladách a atmosférách. Je toho dosaženo nejen použitím archaicky znějících kláves, ale také znásobenými vokály, jejichž charakter má skutečně blízko k chrámovým sborům. Když se nachyluje ke konci pátá píseň "Law For Burnt To Death", hudba plynule přejde v plamenný praskot popravčí hranice s pudovým křikem upalované - a právě v tento moment se mi před očima jasně vybarvil příběh Ecova "Jména růže". Inu, věrohodná Euthanasia je, to se musí nechat. Gró alba je pochopitelně notně květnatý doom metal (takový má přece být) s prolínáním civilizovaného zpěvu a tradičního hrtanového chropotu, s hlučnými, ale mírně upozaděnými kytarami, s neodmyslitelnými výraznými melodiemi.

Havířovští rockeři Euthanasia potvrzují, že doom metal není mrtvým žánrem. Podobně jako kolegům z Hypnotic Scenery, R.E.T. či Sad Harmony se jim podařilo natočit kvalitativně vyrovnané, konzistentní album, na němž není jediná skladba, která by v kontextu ostatních působila zbytečným dojmem. To je třeba ocenit.