One More Light

Poslední album Linkin Park jsem ve své recenzi označil za nejhorší v diskografii kapely a tento názor jsem po několika měsících od vydání nezměnil. I tak mohu tvrdit, že titulní píseň desky "One More Light" je dnes pro mě nejemotivnější nahrávkou z jejich katalogu. Poprvé jsem si to uvědomil na pražském koncertě, kde byla v galaxii rozsvícených mobilů nejdojemnějším momentem večera. Je o našich blízkých, kteří nás opustili, a po Chesterově smrti se zbytek kapely stal sám adresátem poselství smutné písně věnované pozůstalým. "One More Light" se stala bolestným soundtrackem dnů, kdy fanoušci z celého světa oplakávali odchod svého oblíbeného zpěváka. (Pavel Parikrupa)

---

Given Up

To, že Chester Bennington trpěl depresemi, vyšlo vlastně pořádně najevo až po tom, co si vzal život. Jenže náznaky, komunikace s publikem o této nemoci i s nemocí samotnou najdeme rozeseté po celé diskografii Linkin Park. Jedním z nejvýraznějších příkladů je skladba "Given Up" z desky "Minutes to Midnight", kterou si producentsky ohlídal Rick Rubin. I na Linkin Park nebývale tvrdá skladba, kterou vleče dopředu až industriálně-metalový riff a ostrá basa, je taky jednou z nejlepších ukázek oné divoké tváře a složitého nitra zpěváka formace. Tady se doslova vyřvává ze svých psychických stavů, s bojem s vlastní myslí. Je to jasné volání o pomoc, řev člověka, který je uvězněný sám v sobě, se svými démony. A navenek je tím frontmanem, který dává svou energii davům, které nadšeně aplaudují. I drsný metal umí být niterný. V kontextu nedávných událostí dostala "Given Up" nový, drásavý rozměr. (Jiří V. Matýsek)

---

In The End

Nikdy jsem se nepovažoval za skalního fanouška Linkin Park, který zná všechny jejich skladby, ale po tom náhlém návalu emocí po Benningtonově smrti jsem třeba zjistil, že jsem vlastně slyšel všechny jejich desky, a posléze si i vzpomněl, že na tu druhou a třetí jsem dokonce napsal recenze. Ale i přesto, že se mi vždy líbila jejich snaha měnit svůj zvuk a až na poslední desku mi v žádném případě nevadila jejich popová tvář, nejoblíbenější z jejich diskografie pro mě stejně zůstala "In The End" z debutu. Ta písnička má podle mě prostě úplně všechno a je geniální ve všech směrech. Prolínání Shinodova rapu s Chesterovým zpěvem, jednoduchá klavírní linka, kterou později rozbije kytara... vše do sebe bezchybně zapadá. Linkin Park rozhodně nebyli vždycky dokonalí, ale v "In The End" se jim to podařilo. (Honza Balušek)

---

My December

Znáte to. Začnete s jedním interpretem v určitém žánru, ten vás dovede k dalšímu interpretovi, ten k dalšímu... Prvním kamenem, který spustil dominový efekt na mé cestě rockového fanouška, byli Linkin Park. A právě oni byli také hudebním doprovodem doby, kdy jsem už přestávala být šťastným dítětem. Puberta se tomu asi říká. Linkin Park jsou pro mě jenom první dvě alba. U třetího "Minutes To Midnight" jsem byla posluchačsky už jinde a stala jsem se spíše odpůrcem hudby, kterou prezentovali. Ty dvě desky znám zato nazpaměť a jako časová schránka mě vrací zpět do mého dvanáctého třináctého roku. I když jsem netrpěla jako autor textů a ne všemu jsem tak docela rozuměla, do každé z písní jsem si uměla promítnout i svůj život.

Mou největší srdcovku ale na standardních verzích nenajdete a je štěstím, že jsem na ni v době, kdy nebyl ještě tak rozšířený internet, vůbec narazila. Jako pravidelnému posluchači slovenských rádiových stanic (které mimochodem kolem roku 2003 hrály daleko lepší věci než tuzemské) se mi jednoho dne podařilo na kazetu nahrát bonus z "Hybrid Theory" "My December". Bohužel to byl konec pásky a skladba se nahrála jenom do jedné třetiny. Kompletní song jsem slyšela až o několik let později. I přesto měl/má u mě výsadní pozici. Je to smutek, se kterým jsem tehdy dokázala souznít a vlastně jsem z něho už nikdy tak úplně nevyrostla. Je to tvář Linkin Park, která v začátcích až na výjimky zanikala pod agresí a vztekem. Je to skutečná tvář Chestera Benningtona. Škoda, že u něj nakonec převážila. (Simona Knotková)

---

Waiting For The End

Ačkoliv se Linkin Park s každým novým albem hudebně proměňovali, jedno zůstávalo stejné - kvalitní, sdělné texty. Pro miliony fanoušků se staly oporou, k níž se obracely v dobách osobních krizí různého původu. Mě nevyjímaje. Právě díky jisté globální výpovědní hodnotě vyniká i druhý singl z nedoceněné desky "A Thousand Suns". Chester v refrénu "Waiting For The End" zpívá, že čeká na příchod konce. Doufá, že bude mít dostatek sil, aby změnu dokázal ustát, jelikož není něčím, co by plánoval. Co by dokázal ovlivnit.

Můžeme si pod oním koncem představit vlastně cokoliv - zánik vztahu, ztrátu iluzí, vyrovnávání se se smrtí blízko člověka, nenaplněnou touhu či vyčerpání vlastních sil pro další život. Zkrátka onu tíživou bezvýchodnost, které se v jistých chvílích dokáže dokonale ubránit jen málokdo. Skladba skrze svůj text ukazuje, že deprese a neustálé balancování nad propastí života a smrti byly pro Chestera velké téma. V souvislosti s tragickým závěrem jeho života pak čekání na konec získalo další rozměr, ze kterého až mrazí. Pro mnoho ztrápených duší proto budiž úlevou, že energická skladba nabízí, navzdory své ponurosti, i jedno nadějné východisko: "Žijeme z milosti bolesti a strachu, dokud ji nepřijmeme, zapomeneme a necháme zmizet."

Odhodlání bojovat se svými démony a zapomenout na ně sice Chestera nakonec opustilo, pro mnohé však jeho zápas zůstane věčným mementem statečnosti. (Lukáš Boček)

---

Numb

Co je to za kopii Limp Bizkit? To byla moje první reakce, když mi kamarád donesl na poctivě vypáleném CD album "Hybrid Theory". Tehdy jsem netušil, že během pár poslechů se do trochu jiného, elektroničtějšího nu-metalu zamiluju a Linkin Park se stanou mojí nejoblíbenější kapelou, což zůstalo až dodnes. O to víc mě mrzí, že jsem je jednou zklamal. V recenzi desky "A Thousand Suns" jsem je tvrdě zkritizoval, abych po dalším týdnu poslechu objevil jakousi druhou vrstvu tohoto alba a ten osudný poslech mě odrovnal tak, že je to stále nejpřehrávanější deska v mojí last.fm historii, a to nejen od Linkinů. Stejně tak poslední nahrávka "One More Light", která bez následného tragického rozměru nedávala příliš smysl, funguje nyní o něco víc.

I můj slavnostní odchod ze života jednou bude doprovázen jejich skladbou, tou ukončující "Reanimation". Ale když se řekne Linkin Park, vybaví se mi "Numb". Myslel jsem, že je to výrazně ovlivněno v Praze natáčeným klipem, ale z anket a statistik vychází právě tento song jako nejoblíbenější mezi fanoušky kapely po celém světě. Tříminutová závěrečná skladba z "Meteory" má jejich naprosto klasickou strukturu a vlastně ani nijak nevybočuje, ale kombinace melodického piána, elektroniky, jednoduchých kytarových riffů a Chesterova perfektního, smutného a vysoce zpěvného textu prostě znamenaly hit. A hlavně nesmrtelnou hymnu pro celou jednu generaci. Včetně mě. (Petr Doupal)