Se třetím albem Boris Carloff nechvátal - dal mu rok příprav navíc. Nechal na něm i dozrát své vnímání světa (to se stalo i ústředním námětem), důkladně do sebe nasál inspirace soulem, r'n'b a černou muziku (té i dle svých slov věnoval všeobecně nejvíce času). To mu na "The Solipsist" nakonec umožnilo najít nové formy práce se svým hlasem, který začal mnohem více využívat i jako další hudební nástroj - předtáčel si různé smyčky nebo jej moduloval do jiných zvukových rovin. Rafinovanější je i práce s elektronikou, přesto se mu podařilo natočit asi svou nejvíce písničkovou desku a ve svém důsledku i velmi přístupnou - ostatně, to i naznačuje první singlovka "Haunted".

Na nahrávání spolupracoval s klávesistou Honzou Andrem, s nímž hledal onen kompromis ve svých vyjadřovacích prostředcích. Patrný je tak vývoj z předchozích dějství na "The Escapist" a "Morphosis", na kterých převládala komplikovanější práce s výslednou kompozicí a zvukovou pestrostí. Ta je na "The Solipsist" z jedné strany umírněnější, přesto je rozvinuta do nových podobenství a načechraná popovými vlivy. Nechybí ani stálá spolupracovnice violoncellistka Terezie Kovalová, ta se podílela hned na několika skladbách. Stejně tak nová tvář, americká vokalistka Emi, která nazpívala převážnou většinu doprovodných vokálů. V "Hold Your Card" to v úvodu vypadá, jako by se zde na chvíli zjevil i Manu Delago a zahrál úvodní intro na hang, je to však jen přiznaná inspirace jeho stylem hraní. Prim pak hraje důmyslnější práce s rytmy a melodickými fragmenty v elektroničtějším módu na úkor úbytku akustických meziher.

Stejná progrese se odehrála i v textové rovině, Boris se nechal ovlivnit poezií 19. století (nejvíce skloňuje jméno William Butler Yeats). "The Solipsist" přibližuje vyprávění Borise Carloffa o malých introspektivních striktně vymezených světech okolo nás, nejistotě existence reality. Všímá si, že někteří se nechají v maximální míře unést pulsem dění na sociálních sítích (propadnou tomu) a jiní z této sociální bubliny utíkají a vytváří si vlastní, ve které jsou šťastní. Je to taková jiná forma solipsismu (nejvíce patrná v duu skladeb "Hope" a "Solipsism").

"The Solipsist" postupně odhaluje svá zákoutí. "Prayers" celou tuto výpravu zahajuje v majestátní melancholii, jsouc následována již zmíněnou "Haunted". Posléze vše postupně směřuje k nejpřístupnějšímu bodu - hodně rádiové vychytávce "From Something To Nothing". Protipólem je dojemná "Hiding My Heart", soulově zabarvená "In The Sky" anebo "Up Above". Ta plní funkci jakési ukolébavky (se sólem pro violoncello).

Svým způsobem je třetí položka v diskografii Borise Carloffa tou nejkomplexnější a dějově nejsevřenější. Muzikant dozrál a na nahrávce odhaluje smysl své vlastní existence. Otevírá si tak nové možnosti, kam se nadále posouvat, dokazuje, že mu nedělá problém pracovat s více žánry naráz. Jeho současná tvář tak může evokovat třeba tvorbu projektu SOHN a jemu podobných. "The Solipsist" nezklame nikoho, kdo hledá netypické formy sofistikovaného popu.