Beth Hart je zpěvačka, kterou doceníte až poté, co si od ní něco pustíte. Zní to samozřejmě, je v tom ale velká pravda. Americká muzikantka nominovaná na Grammy i Blues Music Award není žádná celebrita, o níž byste si nejdříve přečetli někde v bulváru a pak se teprve začali pídit po tom, co tvoří. Kdepak. Tady je třeba opravdu kliknout alespoň na jedno její video, zaposlouchat se, nasát tu krásu a teprve přitom ve vás vzroste zájem zjistit, kdo že to vlastně tak nádherně zpívá.

Pětačtyřicetiletá umělkyně, kterou bychom žánrově zařadili někam mezi blues rock, jazz a soul, není žádná začátečnice, "Fire On The Floor" je už její desáté album, přičemž dvě z nich natočila s fenomenálním kytaristou Joem Bonamassou. A podobně jako v jeho případě bychom mohli dlouho hovořit o tom, jakým je dříčem, který v hudbě vyznává hlavně poctivé muzikanství a opravdové emoce. Nemusíte však dohánět resty a sjíždět celou diskografii. Poznáte to i z aktuální desky.

Když si sedne za klavír a spustí "Jazz Man" nebo baladu "Woman You've Been Dreaming Of" a pak přejde do rockového singlu "Love Is A Lie", nadchne. Její nakřáplý, ale zároveň medově hladivý hlas chytne za srdce a najednou chcete víc. Začne vás zajímat její příběh. Náhle se pídíte po tom, kdo byl ten Michael Stevens, jehož smrt ji tak zasáhla. Že kromě producenta předchozí desky obdivovala také Florence And The Machine a Amy Winehouse a jak i dnes pláče v rozhovorech, když si vzpomene na den, kdy se dozvěděla o Amyině skonu. Protože také ona má za sebou závislost na alkoholu a drogách, po jejímž zdolání se naplno odevzdala Bohu.

Zajímá vás, jak roztaje při tom, když vykládá o spolupráci se Slashem, jak čekala neurvalého divocha, a dočkala se velmi klidného, pohodového člověka, který se k ní choval jako opravdový gentleman. Že je aktuální deska hodně i o omluvách, odpuštěních a jak cítí, že ji během nahrávacího procesu, při němž začíná vždy hudbou, následně pomáhali ti zemřelí složit texty, které jsou tentokrát mnohem těžší a hlubší než jindy. A že díky tomu zase o trochu víc poznala sama sebe.

Na minulé desce zpívala o cestách, dobrodružství, turné a že je to všechno lepší, než být doma. Tahle deska pro změnu končí skladbou "No Place Like Home", což je zase opak toho všeho, ale ne ve smyslu být doma v konkrétním domě, ale spíše se svými blízkými.

Beth Hart je na scéně přes dvacet let, přesto není vyloučeno, že se vám dosud vyhýbala. Nezáří ve světlech reflektorů, nepotkáte ji na místech, kde se obvykle sdružují Taylor Swift nebo Selena Gomez. Jede si svoji vlastní ligu. A nová deska není lepší nebo horší než ty předchozí. Je to pokračování vlastní cesty, které se řídí jediným. A to je skutečná a nefalšovaná kvalita.