Anotace titulu slibuje první rozsáhlou fotografickou publikaci, zahrnující ty nejranější začátky i žhavou současnost. Fotografie jsou zde opravdu nádherné, promofotky jsou zde jasně na druhé pozici za záběry ze živých vystoupení. To vše je navíc na velmi kvalitním papíře a ve velkém formátu.

Samotný text nenabízí žádný bulvár, ale pomocí citací z nejrůznějších rozhovorů dává prostor nahlédnout na členy kapely především z pozice lidí, kteří jim byli či jsou nablízku. Dávají možnost nahlédnout víc pod pokličku fungování dnes už téměř instituce (nebo v knize mnohokrát použitého názvu Jerseyský syndikát).

Z textů je patrno, že hnacím motorem Jona Bon Joviho byla od začátku sláva, plné stadiony, obdiv a moře prodaných nosičů. Svým chováním se jasně vymezil do role šéfa formace, který podepisoval všechny smlouvy, byl neskutečně pracovitý, velmi přísný, ale také to nebyla žádná držgrešle a v těžkých chvílích dokázal své kamarády podpořit.

Extrémní pracovitost a v podstatě neustálé pendlování po celém světě za koncerty však bylo a je dvousečnou zbraní. Neexistuje soukromý život a člověk prostě není stroj. I Bon Jovi přiznal, že do sebe ládoval anabolika a kapela se po turné k desce "New Jersey" v podstatě rozpadla. A takto na houpačce je v podstatě celá kariéra. Vyprodané stadiony, sláva, mraky prodaných desek a vydělaných peněz totiž nejsou v životě úplně všechno.

Možná i proto v roce 2013 kapelu opustil Richie Sambora a dodnes se neví, jestli se do ní vůbec někdy vrátí. Je dobře, že publikace dává bulvárním věcem absolutní minimum prostoru - frontman byl vždy velmi rozezlen, když se osobní problémy jednotlivých členů či spory v kapele řešily na veřejnosti -, na druhou stranu se mohla tato kniha, respektive její autor Brian Reesman trošku víc zaobírat otázkou odchodu baskytaristy Aleca Sucha a aktuální situaci mezi Samborou a zbytkem formace. V závěrečné kapitole autor spíš odhaduje, co se bude dít v blízké budoucnosti.

Je fajn, že došlo k bližšímu představení dalších lidí, kteří přímo nejsou v základní sestavě kapely, ale leckdy by tam i mohli patřit. Minimálně baskytarista Hugh McDonald zcela určitě. Práce producentů Desmonda Childa, Bruce Fairbairna, Lukea Ebbina i dalších do značné míry dělala zvukovou tvář kapely v jednotlivých dekádách a zaslouží si ocenění za to, že Bon Jovi nezůstali v prachu osmdesátých let zapomenuti.

Zároveň je však škoda, že jejich portréty nejsou umístěny alespoň za jednotlivými kapitolami. Čtenář tak musí často listovat dopředu a zase zpátky, aby neztratil dějovou linku jednotlivých kapitol. Dohromady se však jedná určitě o kvalitní počin a fanoušci Bon Jovi jím v žádném případě nemohou pohrdnout.