Kdo navštívil druhé listopadové úterý pražský Lucernabar, nelitoval. Litovali možná organizátoři večera, že nebylo tak plno, jak by být mohlo, nicméně pro přítomné to byl (i dík možnosti relativně volného pohybu a dýchatelnému prostoru) večírek, na který se bude dlouho vzpomínat. Zažít totiž setkání s příkladem něčeho, co je pro ten který žánr zdrojové, se dnes nepoštěstí často. Ačkoli jsme již zvyklí na to, že (minimálně v blues) se dnes hudba ve svých původních podobách příliš nevyskytuje - našemu postmodernímu vkusu může v podstatě konvenovat více "hudba s přesahem", jsou takové zážitky, při kterých si uvědomíme, že k tomu, aby bylo co "přesahovat", je třeba i pevného základu, velmi důležité. A co může být pro takové uvědomění ideálnější, než když se kapely těchto dvou ražení (tedy blusově "moderní" s bluesově "tradiční") sejdou v rámci jednoho večera.

Vše začalo s matadorem slovenské jazzové scény - Peterem Lipou. O jeho nadžánrovém, přitom jasně jazzovými principy inspirovaném přístupu, schopnosti skloubit jazzové aranže s písničkovou formou, o výtečných muzikantech, ze kterých je cítit radost ze hry a chuť se vyvíjet již bylo napsáno mnohé a mnohde. Tento večer se od jejich "standardních" vystoupení lišil ve dvou bodech. Jednak pozměněnou sestavou - za klávesy tentokrát (místo Juraje Tatára) usedl Peter Lipa mladší, na několik písní zahostoval i Ondřej Konrád s foukací harmonikou (ta se mimochodem od časů dávno minulých "Písní z lipového dřeva" Luboš Andršt Blues Bandu, kde spolu Lipa s Konrádem začínali, příliš nevyvinula - narozdíl od Lipy samotného), pak v přehrávaném repertoáru, který se tentokrát opíral výhradně o předělávky tradicionálů (z autorských zazněly snad jen dvě písně). Aranže písní byly tedy velmi uvolněné a nikam nespěchající, jejich atmosféra a atmosféra v publiku se nechaly volně ovlivňovat, po závěrečné, tentokrát téměř davisovsky laděné (co se alespoň dvojsóla piána s bicími týká), "Moanin'", přišel dokonce aplaus hodný hlavních tahounů večera.

Terry Lee Hale, vesměs seriózně vzhlížející rodák z Texasu, přišel docela sám, na krku s akustickou kytarou - od pohledu country-bluesový písničkář se sympatickým, leč nijak uhrančivým výrazem. Jeho role nebyla lehká, zejména před publikem, které velmi záhy z předchozího zážitku vystřízlivělo a jeho vystoupení halasně proklábosilo. Těžko říct, kde se stala chyba, Hale by v jiném čase i prostoru mohl zafungovat mnohem šťastněji - se svou rolí zde byl však vyrovnaný ("jsem v podstatě spokojený člověk, rychle si to tu odehraju, dostanu zaplaceno a ke všemu uvidím zadarmo Holmes Brothers...") a překvapivě soudný (po třiceti minutách odešel).

O hlavních hvězdách večera se toho v podstatě moc říci nedá; vše je velmi prosté. Tři našedivělí černoušci (ze země gospelu a blues - Virginie) v té nejzákladnější sestavě pro elektrické blues, permanentními úsměvy na rtech a neodolatelným feelingem pro hru na své nástroje (s dominujícím Wendell Holmesem za kytarou, posazenou rymikou a příležitostnými vokalisty - bratrem Shermanem s baskytarou a bubeníkem Willie Dixonem) hrají "hity" svého mládí, dnes mnohdy již tradicionály, v těch nejjednodušších aranžích a přesto docela odlišně a mnohem přesvědčivěji než dostupní tuzemští revivalisté (snad s výjimkou Liteckého Švédy a Víťazného traktoru) - třeba "Sweet Home Chicago", skladba, kterou hrají v podstatě všichni a stejně, zde zazněla ve verzi téměř k nepoznání. Hudba, které nic neschází, je zcela čitelná, schopna oslovit prakticky každého a dokonale funguje už (minimálně v podání Holmes Brothers) přes čtyřicet let.

Holmes Brothers, Tery Lee Hale, Peter Lipa, Lucerna Music Bar, Praha, 12.11.2002