Zatímco ve světě jsou Phantogram víc než dobře zavedená synth-popová značka, která doma ve Státech stabilně vystupuje na největších festivalech, hostuje v prestižních talk shows a loňským třetím albem brala útokem přední příčky žebříčku, většině českého publika jejich jméno nejspíš hned něco neřekne ani po deseti letech na scéně (z toho do roku 2009 působili aka Charlie Everywhere). Při pár šikovně zvolených indiciích by se ale určitě dopídil leckdo. Takových pár taktů z vlajkového singlu "When I’m Small", který se svého času ozýval z televizních obrazovek jako rajcovní podklad reklamy na Gillettky, by na osvěžení paměti rozhodně mohlo stačit. Popřípadě ilustrativní fotečka frontwoman Sarah Barthel s jejím fenomenálním dekoltem a přísným účesem ve stylu Umy Thurman v "Pulp Fiction", tedy přinejmenším v případě pánského publika. Za zmínku pochopitelně stojí i jejich spolupráce s profláknutějšími kolegy jako Miley Cyrus nebo The Flaming Lips.

Ať tak nebo tak, žádná z dosavadních nahrávek skupiny u nás rozhodně nebyla tak velká, aby si člověka našla sama. A ani Phantogram samotní českému publiku zatím nepřišli naproti, až teď premiérou v Paláci Akropolis. Pro tím více místních fanoušků tak tandem mohl dlouho platit za soukromý objev, srdcovku, na kterou mají dobrý důvod vyrazit, i když s přibývajícími roky na scéně ze svého uhrančivého světa s jasně čitelnou vizí míří čím dál víc vstříc mainstreamové montovně. To je scénář, kterému houfem propadají i projekty, které jsou považovány za indie smýšlející podstatně právoplatněji než zrovna Phantogram. S trochou nadhledu se s ním ale dá fungovat. A první pražská zastávka newyorské dvojice naštěstí ukázala, že stojí na zdravých základech a přetrvávající vzájemné chemii.

Napříč večerem poskládaném rovnoměrně z novější i rané tvorby bylo jasně patrné, že Phantogram už mají leccos odehráno. Přesvědčivou performance dokázali dát i slabším songům poskládaných z fádnějších samplů a přímočarých melodií dost velkou jiskru na to, aby set netáhly dolů. Nebylo jich málo, těch rafinovanějších, schopných pootevřít emoční stavidla ale byla jednoznačně převaha, a to se počítá. Jestli Sarah Barthel a John Carter něco fakt umí, je to vystavět tracky tak, aby okamžitě vtáhly a vytvořily mrazivé napětí. Stačí jim k tomu hypnotický beat a na nich obelisk aranží rozpolcených mezi patologickou melancholii s kapkou světla na konci. Dohromady s charismatickými vokály Sarah Barthel tenhle základ vytváří smyslnou energii, která se v Praze naživo nevytratila. Kdo přišel s očekáváním podobného zážitku, neodcházel s prázdnou.

Ve srovnání se zvukem na albech mohli překvapit celkově tvrdším vyzněním díky vydatnému zápřahu rytmické sekce a změnami v tempu některých skladeb, což přispělo k oživení. Palec nahoru zasloužilo hlavně nasazení obou hlavních postav projektu. Bylo fajn vidět, že si koncert užívají a nesklouzávalo se zbytečně ke klišé, i když proslovy Sarah jsou od tragického úmrtí její sestry už trochu monotematické. Příjemná byla rozhodně uvěřitelnost frontmanky, která mívá jindy tendenci se utápět v nevkusném diva syndromu, a na pódiu by mohla její image známá z klipů působit rušivě, obzvlášť vedle svého nepoměrně civilnějšího parťáka ze základky. To se v Praze nestalo, z dvojice nevyzařovalo žádné nanicovaté pozlátko a snadno se dalo naladit na jejich vlnu. Podle reakcí publika to nicméně působilo, že většina osazenstva Akropole, kde z optických důvodů tentokrát horní patro zůstalo uzavřeno, přišla na tu svoji ("When I’m Small", "Mouth Of Diamonds" a další singly raných nahrávek) a Phantogram se tak nedočkali bouřlivějších ovací. Neprávem.

Co se týče supportu, před Phantogram se tentokrát objevil loňský objev domácí scény, mladičká producentka a zpěvačka Zagami Jericho. Ta potvrdila talent na psaní melodií, za které by jí zahraniční hvězdy trhaly ruce, a navnadila na další etapu své kariéry. Když se ponořila do songu, zpívala jako by bylo jenom tady a teď. Taková spontánnost je nakažlivá a nedá se naučit. Ke stoprocentnímu zúročení svého potenciálu na pódiu jí ale zatím krůček schází. Další pár rukou pro práci s podklady by se jí v Akropoli hodil, aby se mohla víc soustředit na sebe a přesnější intonaci. Její debut "City Is My Church" si ale rozhodně dejte!