Druhá generace anglické garage přináší první plody. Letos na deskách debutovali tři z mladých - z garážové scény vzešlých - interpretů, kteří se loni blýskli debutovými singly. Mike Skinner alias The Streets vydal geniální nadžánrovou mozaiku "Original Street Material", Ms. Dynamite se blýskla svébytnou anglickou R&B na "Little Deeper" a třetí z nich - Daniel Bedingfield - vydal album "Gotta Get Thru This". Zmiňuji ho jako posledního a z chybějícího oslavného přídavného jména už je vám asi jasné, že na dvě předchozí alba kvalitou nedosahuje. Je to tak, ale Bedingfield je přesto v určitém směru vítěz, protože jako jediný se dokázal výrazněji prosadit komerčně, a to dokonce i za oceánem.

Když se loni v prosinci objevil Bedingfield se singlem "Gotta Get Thru This" na čele anglického žebříčku (kde zůstal celé tři týdny), těžko hledali hudební novináři nějaký záchytný bod. Šlo o typický průnik undergroundu do overgroundu. Bedingfield píseň natočil na počítači ve svém pokoji a vypálená CD poslal do pirátských garážových stanic, která zásobují Londýn čerstvou neoposlouchanou hudbou. O pár týdnů později vyšel singl na důležitém garážovém labelu Relentless Records a za pár dalších týdnů už trůnil na čele žebříčku. Začal tradiční kolotoč - o Bedingfielda se prala velká vydavatelství a hudební tisk mluvil s patetickým očekáváním věcí budoucích. Nakonec skončil na Polydoru, pro který celý letošní rok připravoval album. To mělo potvrdit nebo vyvrátit naděje, které do něj tisk vložil. Doposud příběh, kterých se odehrává v UK tucet do roka. Bohužel i pokračování je vcelku tuctové. "Gotta Get Thru This LP" je totiž typické uspěchané album, polovičaté od začátku do konce. Přesně taková vznikala, když se rozjížděla taneční scéna a projekty dostaly peníze, které stačily na vyzrání a natočení tak poloviny normální stopáže, aby zbytek museli nacpat nějakou vatou. (A dodnes tak vypadá většina debutových popových alb.)

Už to, že "Gotta Get Thru This LP" prodává název úspěšného singlu, musí být podezřelé, další je stopáž jen něco málo přes 40 minut, a to i s bonusem (zcela zbytečným) v podobě akustické verze pilotního hitu. Nechybí samozřejmě už zmiňovaný průlomový hit "Gotta Get Thru This", typicky chytlavý two stepový válec pro dancefloory z té světlejší (rozuměj popové) strany anglické garage. Není divu, že Angličany pobláznil - je to chytrý pop hit s refrénem a výrazným rytmem, který se zároveň může hrát i v klubech a rádiích. Do stejného pytle patří i druhý singl "James Dean (I Wanna Know)", který je přece jen o trochu popovější. Nebo alespoň dost na to, aby Bedingfieldovi napevno určil místo na hudebním spektru v té komerčnější části two stepové scény. Aneb víc Mis-teeq (ale i tady platí - kéž by!) než So Solid Crew. Bez urážek, zmiňované dvě skladby jsou výborné pop (stepové) hity a ještě si k nim přidejte budoucí třetí singl "Blow It Again", který album otevírá. Jenomže Bedingfield má asi i jiné ambice. Při dobývání dívčích srdcí chce jít ještě dál a nárokovat si na sebe pozici popového krále. "If You Are Not The One" nebo "He Don‘t Love You Like I Do" jsou otřesné přeslazené popbalady, které produkují anglické boybandy jako Blue nebo Boyzone (kopie amerických 'NSync nebo Backstreet Boys). Hlavou jsem zakroutil i nad "I Can‘t Read You" - což je zase rychlejší skladba s výraznou kytarou, kde by se snad k Danielovi mohl přidat John Bon Jovi v dojemném duetu. Přesně tady jsem tohohle vykuka definitivně odepsal. Rychlé syntetické beaty v následující "Friday" trochu pomohou setřást všechnu tu sladkost. Bedingfield ale má v záloze ještě další polohu. "Honest Question" je pokus o soul, třeba jako ho dělají Boyz II Men včetně přehnaných smyčců a emocí. Výborně napsaná píseň, kde s přimhouřeným okem sedí i jeho bělošský projev. Stejný white soul je i "Without The Girl". V "Inflate My Ego" zase zpívá jako Jackson do produkce, která připomíná Quincy Jonese z doby desky "Thriller" (funky trubky a disco rytmus). Bedingfield je zdatný chameleon, ale ke koherenci desky to moc nepřidá. Chvíli budete uznale kývat hlavou, chvíli budete hledat dálkové ovládání svého přehrávače. Když to sečtete a podtrhnete, je to půl na půl. Nenapsal jsem už dřív - polovičatá deska? No, tak teď jsem to zopakoval!

Zatímco The Streets i Ms. Dynamite mohli stavět na kvalitním materiálu, Bedingfieldovi prostě chybí na regulerní album dobrá polovina písní. To všechno ho odsuzuje k tomu, aby zůstal jen klasický "one hit wonder" a po druhém albu se na něj úplně zapomnělo. Rozměru Craiga Davida nebo zmiňovaných letošních objevů rozhodně nedosahuje. O to zajímavější je fakt, že v Americe po úspěchu singlu "Gotta Get Thru This" (chvíli byl i v singlové Top 10) následoval vysoký hitparádový vstup i pro album samotné. Podle mých hrubých odhadů je americký prodej vyšší než prodej v Anglii, kde se Bedingfield dočista ztratil v záplavě všech těch umělých Pop Idolů. Další důkaz toho, že americký vkus je nevyzpytatelný a Američané si nemusí z Evropy oblíbit jen přísně inovativní hudbu - Bedingfieldův úspěch je spíše Ace Of Base nebo Everything But The Girl než Radiohead nebo Beatles. Bedingfieldovi patrně otevřel cestu za oceánem anglický talent Craig David, jeho kvalit ale samozřejmě nedosahuje. Tak či onak je "Gotta Get Thru This" historicky první two stepový track, který se chytil v USA (Craig David v USA udal jen R&B singly).

Podle textu jedné písně na recenzovaném albu by Daniel Bedingfield chtěl být Jamesem Deanem anglické hudby. Možná tím má na mysli, že by chtěl natočí dvě geniální desky a pak zemřít mladý a krásný. Po "Gotta Get Thru This" to ale má jeden, vlastně dva háčky - geniální deska to rozhodně není a Daniel má navíc narozdíl od Deana tak hloupé jméno, že si ho nikdo nebude nikdy pamatovat. (Po úspěchu singlu "Gotta Get Thru This" ho dokonce anglický hudební tisk překřtil na Daniel Who?) I když v Americe si získal jméno a k záchraně kariéry ho povolala Mariah Carey, Daniel bude muset přidat, aby se z něho stal jeho filmový vzor. "Gotta Get Thru This" je zatím jen velmi nepatrný krůček v době, kdy jeho kolegové dělají velké skoky.