Poslední dobou můžeme být ze System Of A Down dosti na rozpacích. Za stavu, kdy stále není zcela evidentní, jestli je skupina vlastně spíše položivá, nebo polomrtvá, dorazila nyní v rámci své aktuální evropské šňůry také do Prahy. Otázka, proč vlastně muzikanti přijeli, byla před koncertem zcela na místě; bez nového materiálu, bez pořádného předskokana a, podle pár dní starých záznamů z koncertů z Německa, také bez energie. Vše z toho se ale nakonec ukázalo jako irelevantní. Skupina na své poměry celkem řádila, předvedla senzační výkon a to, že nenabídla cokoli nového, vlastně ve výsledku ani nevadilo. Odpovědí na otázku proč? byl tedy samotný koncert - vynikající zážitek plný nadčasové hudby. To samo o sobě jednoduše stačí.

Večer otevřeli v roli předskokana vcelku neznámí Code Orange, kteří, když už ničím jiným, zaujali hned na začátku alespoň překvapivě slušným zvukem. I když jim střední tempa jejich přímočarého hardcore v zásadě sluší, až na pár světlejších melodických momentů velkou díru do světa v Praze neudělali. Výkonům hráčů a kapele jako takové nelze mnoho vytknout. Nabízí se zde ovšem úvaha, jestli si System Of A Down nemohli k sobě na turné vybrat někoho vhodnějšího (čti melodičtějšího), kdo by úvod večera vyplnil poněkud adekvátnějším způsobem.

Co nás však hlavně zajímá, je vystoupení dnes již legendární čtveřice System Of A Down. Jedná se stále o výjimečnou kapelu, která v polovině prvního desetiletí nového milénia nastolovala svým experimentálním metalem zcela nevídané trendy a posunula vnímání celého žánru téměř do centru zájmu světových rádií a hitparád. Svou nesmírnou originalitou si získala obrovskou popularitu dokonce i u fanoušků, kteří by o podobnou hudbu jinak ani nezavadili. Systémové učinili z metalu pro jednou zase módní artikl a rozpoutali téměř hotovou mánii. A pak nic. Vypařili se. Zmizeli. Rozutekli se do vedlejších projektů. A nová deska? Čekáme na ni již dvanáct let.

Vypadá to však, že fanoušci na skupinu v žádném případě nezanevřeli. Důkazem budiž pondělní důkladně zaplněná O2 arena, v níž během celé show panovala téměř dokonalá atmosféra. Od úvodní kombinace "Soldier Side - Intro" / "Suite-Pee" až po závěrečnou starodávnou nakládačku "Sugar" kapela sypala jednu pecku za druhou a nadšenému publiku nedávala (krom momentů jako např. "Lost in Hollywood") vůbec vydechnout. V rámci davu došlo snad úplně na vše: skákalo se, pogovalo a při kultovním songu "Toxicity" kytarista Daron Malakian umně zinscenoval i povedený circle pit. Setlist byl obecně sestavený vskutku šikovně a zazněly v něm jak všechny důležité, tak i některé méně provařené, o to však více osvěžující kousky.

Pozornost byla upřena také k samotnému projevu jednotlivých členů souboru, zejména pak k hlavnímu vokalistovi Serji Tankianovi, který však, stejně jako jeho spoluhráči, Prahu svým výkonem přesvědčil. Ačkoliv není pohybová a vizuální stránka jednou z předností živých System Of A Down, pondělnímu koncertu nechyběla strhující energie založená na skvěle odehraném materiálu a minimu mluveného slova během jednotlivých skladeb. Za nekonvenční hudebníky totiž mluví především jejich umění samotné. Za zmínku však stojí také smyslná pódiová video projekce s množstvím zneklidňujících obrázků a koláží, které doplňovaly častokrát politická poselství písní, pro které je kapela známá.

System Of A Down zkrátka nezklamali ani v nejmenším, ba naopak. Absence nového materiálu a dokonce i jakéhokoliv přídavku očividně nikomu nevadila a publikum jistě dostalo přesně to, co od svých stárnoucích miláčků dostat chtělo. Že by jeden z koncertních vrcholů roku? Od skupiny, která nás už přes dekádu napíná s novým materiálem, se už mnoho nečekalo, ale jejich perfektní živá produkce a skvělý zážitek všem uštědřily tvrdou lekci v tom, že fenomén SOAD není ještě možné odepsat. Z nějakého důvodu jejich mocná hudba stále funguje a bude fungovat i nadále. Ale pro příště už by to novou desku opravdu chtělo.