Máte těsně před odehráním vašeho prvního koncertu v Praze (rozhovor se odehrával v červnu, pozn. redakce). Byli jste tady vůbec někdy předtím, nebo je pro vás Praha neznámé teritorium?

Alison (dále A): V Praze jsem nikdy nebyla a už se strašně moc těším až město uvidím poprvé. Slyšela jsem o Praze tolik úžasných věcí, že se mu žádné jiné místo nevyrovná. Nemůžu se dočkat, až se půjdu projít ulicemi a nasaju to všechno do sebe.

Album "Ash & Ice" jste vydali v delším intervalu než obvykle, po pěti letech. Za takovou dobu se může stát spousta věcí a The Kills to jedině potvrzují. Jak byste těch pět let shrnuli?

A: Strašně rychle to uteklo. Nevím, kam se ty roky poděly. Každopádně moje vzpomínka na ně je asi taková - MRAKY koncertování, mraky malování, mraky skládání a mraky času stráveného v L.A., Nashvillu, Americe a vůbec po všech koutech světa. Po vydání "Blood Pressures" jsme skoro tři roky byli v podstatě nepřetržitě na turné, ale nepřestávali jsme tvořit a pracovat na dalších projektech. Do pěti let se toho nacpe opravdu dost.

Možná i proto je "Ash & Ice" nejdelším LP, jaké jste zatím vydali. Bylo pro vás náročné dosáhnout toho, aby nahrávka držela pohromadě?

A: Měli jsme tentokrát napsáno vážně hodně písniček. A zeditovat padesát minut nebylo nic snadného. Ale vnímám to tak, že když člověk skládá, všechno, co vytvoří v určitém časovém období, v sobě automaticky nese prvek soudržnosti. Je to těmi roky vašeho života. Skládání je vždycky odrazem času a toho, jak vnímáte sami sebe v daném okamžiku. Hudebně, resp. zvukově, jsme si chtěli dopřát volnost a zjistit, kam nás jednotlivé songy zavedou. Šlapali jsme do toho tak dlouho, dokud nám nepřipadaly tak zajímavé, jak jen to jde. Teprve pak jsme dali stopku.

Když bychom měli zůstat u těch nej, vaši aktuální desku jste mimochodem popsali jako tu nejupřímnější. "Museli jsme se ze sebe dostat věci, ze kterých nám je nepříjemně. Tvrdě jsme pracovali na tom, abychom co nejbezprostředněji dokázali říct to, co cítíme; popsat, co se to děje," zmiňovali jste vloni v rozhovoru pro magazín Vogue. Co vás přimělo být tentokrát tak otevřenými?

A: Dost možná potřeba upřímnosti v téhle uhozené době.

Je něco dalšího, čím je pro vás "Ash & Ice" výjimečným albem?

A: Miluju jeho grafiku.

Která ze skladeb je pro vás naživo nejsilnější po lyrické stránce?

A: Každý večer je to jinak. Přísahám, že každý večer, jako by se písničky na pódiu samy přepsaly. Někdy ve mě zvlášť rezonuje "That Love". Jindy je to "Echo Home", při které si připadám, jako kdybych měla kočičí jazyk. Všechny pro mě něco znamenají a dokážou mít pro mě nový význam pokaždé, když vystupujeme. Může to být počasím, publikem, náladou, v jaké se zrovna nacházíme, a tak podobně.

Část desky vznikala na cestě Transsibiřským expresem, kterou se Jamie rozhodl podniknout o samotě. Byl to pro vás první podobně dobrodružný hon za inspirací?

Jamie (dále J): Ano, bylo to poprvé, co jsem se takhle někam úmyslně vydal. Chtěl jsem udělat chladnou a paranoidní nahrávku a předpokládal jsem, že na Transsibiřské magistrále by právě taková měla vzniknout. Jak se ukázalo, moji vnitřní démoni v sobě chovají dost naděje a jsou protknutí trochou smutku.

Jste britsko-americké duo. Předpokládám, že musí existovat situace, kdy vaše odlišné kořeny vyplavou na povrch. Jsou nějaké typické situace, kdy se pozná, že jste každý z jiné země?

J: Než jsem se přestěhoval do Ameriky, byl jsem unešený z mytologie toho místa a romantismu… V literatuře, hudbě, ve filmu. Zkrátka v umění. Ten obrázek se mi zamlouval. Hodil se v momentě, kdy došlo na skládání. Ale myslím si, že když se člověk přestěhuje na nové místo, část z toho mýtična se vytratí a člověk vidí jenom tvrdou, syrovou a škaredou realitu, která otřese s tím, co si myslel, že o ní ví. Když se něco takového stane, můžete mít tendenci se stáhnout zpátky do své vlastní kultury, protože je v ní větší hloubka díky tomu, co jste zažili v zemi, odkud pocházíte. Ale kromě toho je to jenom náš přízvuk, co nás prozradí.

Začátky The Kills se datují do roku 2000. Když se ohlédnete zpátky, vidíte rozdíly, co se týče vašeho přístupu k muzice?

J: Ne, neřekl bych. Snad jen vyjma toho, že jsme se zlepšili skladatelsky, tedy alespoň doufám. Pořád věřím, že to nejsou noty, melodie nebo rytmus, co děla z písničky elektrizující zážitek. Je to o lidech, kteří ji hrají, a o jejich postoji. Vždycky budu přesvědčený, že to tak je. Je to jediný způsob, jak vysvětlit, že kapela, co hraje dvanácti taktové blues, může zatřást světem podobně jako The Rolling Stones, Velvet Underground nebo The Stooges, zatímco jiná může být tou nejzoufalejší, nejbezvýznamnější partou nýmandů, co jste kdy viděli. A to samé platí v hip hopu, R&B, EDM…

Je evidentní, že k sobě navzájem máte neuvěřitelně blízko. Dostali jste se někdy do bodu, že byste napsali song jeden o druhém?

J: "U.R.A. Fever" jsem napsal pro nás s Alison jako song našeho gangu. A "Impossible Tracks", to je pro změnu písnička, kterou jsem zkoušel složit, jako kdybych byl Alison.

Rok 2016 pro vás musel být k nezastavení. Jak jste strávili krátké volno, co přišlo po něm a co vás čeká letos?

J: U mě to letos bylo docela o zvratech. Přestěhoval jsem se do L.A., takže to zabralo většinu veškerého volného času vedle skládání. Po zbytek roku se nám o program postará turné, na kterém budeme až do října. No a hned po tom mám v plánu se zavřít do studia a zahájit šílené období skládání a nahrávání.