Když jsem si loni v recenzi desky "Ozzfest 2001 - The Second Millennium" posteskl, že Česká republika neměla dosud šanci spatřit slavný kolotoč na vlastní oči, nemohl jsem vědět o 30. květnu letošního roku, kdy k nám putovní festival zavítal. Byl sice nekompletní, ale přesto potěšil. Když se mi nyní dostala do ruky deska "Ozzfest Live 2002", nevěřícně jsem nad ní zakroutil hlavou.

Hlavu jsem si div neukroutil z dvojího důvodu - zaprvé, z žalu nad tím, o co všechno Praha na jaře přišla; zadruhé, nechápajíc, komu je tato deska určena, resp. kdo by si ji tak asi mohl koupit. Je pěkné slyšet za sebou hvězdy typu Ill Niňo, Ozzy Osbourna, P.O.D., Roba Zombieho či System Of A Down, avšak k čemu to? Jednotlivé písničky jsou takřka nezměněné od jejich studiové podoby a rozhodně nelze mluvit o bůhvíjak kouzelných koncertních výkonech. Všechno je to tvrdé, hutné, valivé, agresivní, všichni jsou "Bloody Motherfuckers" atd.

Mou představou je, aby podobné "Best Of živáky" byly poskládány z raritních skladeb, kterých je na "Ozzfest Live 2002" jako šafránu. Jmenovitě mluvím o Drowning Pool (zpěvák se nedávno ufetoval a uchlastal k smrti, bylo mu dvacet tři let!), kteří přezpívali letitý flák "Creeping Death" od Metallicy, dále pak o společném vystoupení metalistů Soil se Zakkem Wyldem ve výtečné písni "Halo" a o duetu Andrewa W.K. s Kelly Osbourne. Zbytek stojí za zlámanou grešli, čímž se nevyjadřuji apriori o muzice (bože, vždyť jsou tam System Of A Down), ale o, řekněme, smyslu alba.

"Ozzfest Live 2002" se nese v konvenčním nu-metalovém hávu, neboť dvě třetiny skupin a jejich písniček jsou zaměnitelných (záplava stereotypu z pera Ademy, Flaw, Ill Niňo nebo Pulse Ultra je občas k nevydržení). Ani těch pár zvukově odlišných souborů (Black Label Society, Down, S.O.A.D.) však album nevytáhne. Takovouto desku si dle mého názoru nemá cenu kupovat, neb se z ní nic nedovíte. Raději si pustit pár studiovek a na zbytek lahodně zapomenout.