Hned se svým prvním singlem "Kill For Candy" svoje záměry jasně přiblížili. Skladba i klip zavání osmdesátkami na první pohled i poslech. A nejinak je tomu na zbytku desky. Nejde tak o žádné nahrazování Gwen Stefani, naopak, trojice Tony Kanal, Tom Dumont a Adrian Young našla v Havokovi nového vůdce, se kterým se snaží spojit osmdesátkový new wave s moderním zvukem. A daří se jim to dobře. Hned od začátku vše šlape, chytlavé popové skladby jsou doplněné punk-rockovou energií, emotivním vokálem a sem tam i funky rytmy. Je slyšet plno odkazů k hrdinům jejich mládí. Některé (temnější) party jsou podobné i s posledním albem domovských AFI, ale jen v minimální míře. Písně jako "On The Chart", "The Preffered" a "Ever Lonely" se zase spoléhají spíše na elektroniku. Z nich vynikne především první zmíněná, která i přes docela otravnou mluvenou/rapovanou část jen těžce hledá na albu konkurenci a spolu s "Kill For Candy" a první "After I Confessed" tvoří to nejlepší z celé desky. Muzikanti během čtyřiceti minut ukáží všechny své zkušenosti a um, který je nesporný. Nicméně, vše je hrané možná až moc na jistotu. Chybí nějaká změna, pokus o vytvoření vlastní značky, slyšíme plno odkazů k legendám typu The Cure, Duran Duran nebo New Order, ale nic nového tu není. Je to sice zábavné, dobré album, mohlo být však i o něco lepší, jelikož muzikantsky je na tom tahle čtveřice velmi dobře a producentsky je deska také zvládnutá na jedničku. Pokud nepůjde pouze o jednorázovou událost a hru na superskupinu, můžou Dreamcar v dalších letech předvést ještě víc.